nahoru

Jaroslav Seifert z pohledu regionu

VLADIMÍR NOVOTNÝ 2. února 2005 • 09:39

Náš jediný (a doufejme, že nikoli poslední) laureát Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert, loni neměl ani letos nemá žádné kulaté výročí, přesto je dobře, že se jeho jméno a dílo se stále připomíná - a to třeba i menšími edičními projekty, nejenom novým vydáváním Díla Jaroslava Seiferta (v tomto případě se dá oprávněně pochybovat, zda si nějaký tzv. normální čtenář tyto veleoficiózně působící svazky pořídí do knihovny a zda do nich někdy nahlédne!). Daleko sympatičtější jsou návraty k autorovi z hlediska jeho lidského či spisovatelského profilu - kupříkladu očima regionu, se kterým se Seifert natolik sblížil, až ho začal pokládat za svůj druhý rodný kraj.


Máme tím na mysli Kralupsko - a právě umělcově vztahu k této oblasti je věnována zajímavá publikace, kterou nyní vydalo nakladatelství Mladá fronta pod názvem Kdybych se mohl vrátit... Kralupsko v díle Jaroslava Seiferta. Připravili ji Jan Racek a František Kouřil, byť Kouřilovo jméno bychom v tiráži hledali marně: figuruje tu jako spolupořadatel pouze v ediční poznámce. Zejména ve spojitosti se Seifertovým narozením v pražské "proletářské" čtvrti Žižkov se obvykle píše o jeho "žižkováctví", přičemž se opomíjí umělcova vazba na Kralupy a Kralupsko: právě z Kralup pocházela jeho matka, dcera železničního strojvůdce - a poněvadž Kralupy byly tehdy vnímány jako "venkov", není divu, že tam malý Jaroslav jezdil k prarodičům a že jeho děd budoucího klasika české lyriky pilně seznamoval jak s krásami regionu (tehdy se na Kralupsku průmysl teprve začal budovat), tak s tvorbou spisovatelů, kteří o regionu psali, tj. především Hálka a Vrchlického. Nikoli náhodou Seifert po mnoha letech z díla obou básníků uspořádal knižní výbor. Jak se ukázalo, místní "nenápadná krajina" se posléze v jeho básních stává málem symbolem české krajiny. A co se týče Kralup, pak právě na místním hřbitově, na návrší nad "tehdy čistou Vltavou" byl náš velký básník pohřben - a s jeho jménem je dnes spojena i literární soutěž Seifertovy Kralupy. Dozajista s tím není v rozporu skutečnost, že v jedné básni Seifert bez okolků napsal, že "Kralupy nejsou krásné město/ a nikdy nebyly": vzápětí je totiž přirovnal k "šípkové růži na ostnatém drátě".
Nejde nám o to, přijít s recenzí této knížky, ale o uznání, které si zaslouží skoro každá publikace tohoto typu, protože zpravidla určitým způsobem přibližuje kulturní historii daného regionu a připomíná s ním spřízněné literární souvislosti, na něž se tak často zapomíná. Vydávání takových titulů má i svůj velice praktický účel: až bude mít Seifert zase nějaké jubileum (třeba už za rok uplyne dvacet let od jeho skonu), knížka jako "Kdybych se mohl vrátit..." bude pramenem informací vskutku k nezaplacení. Mj. i kvůli cenným dokumentárním fotografiím Miloše Heyduka.

VLADIMÍR NOVOTNÝ