Česká televize v neděli opakovala osm let starý dokument Olgy Sommerové o Boženě Němcové. Ten film mi nepřipadá nijak výjimečně povedený, ale je zajímavý a jsou v něm silná místa. Ale především: výmluvně ukazuje nakolik deformovaně je Němcová už po generace vykládána na tuzemských školách. Je to až nepochopitelné. A je o strach usuzovat z tohoto příkladu na obecnou úroveň škol.
Mimořádně silná osobnost, bohémka, volnomyšlenkářka, z moderního pohledu předchůdkyně feminismu a především vynikající spisovatelka versus figura z období Národního obrození, jejíž význam zdaleka nedosahuje velikosti Tyla či národního loutkového divadla a jejímž vrcholným dílem je bukolický román o venkovských zvycích, ve kterém dominují Sultán a Tyrl. Tak nějak se k sobě mají skutečná Němcová a její školská interpretace. Setkal jsem se s názorem, že učitelé považují za nevýchovné ukázat dětem, že Němcová byla například nevěrná svému muži. A tak se prostě výchovně drží při zemi. Skvělé! Těžko pochopit, proč ovšem musejí znovu a znovu povinně číst Babičku děti, které prostě nemohou silně vnímat ani dílo ani autorku. A to nechávám stranou polemiku o výchovných lžích…
Možná i pro lidi, kteří mají Němcovou rádi a znají ji trochu nadstandardně, bylo překvapením, když v dokumentu třeba Pavel Kohout a další říkali, že Babička je vynikající, klasický, nádherný román. A že ji začali chápat naplno až tak ve třiceti letech. Nebo když filosof Milan Machovec citoval z Babičky jako z díla napsaného svrchovaným básnickým jazykem. No, učitelé z toho vyvodí zřejmě tolik, že když ji děti chápat nemohou, tak ji i s autorkou dostanou jako nudnou povinnou pohádku…
Hrozná představa je pak ta, že toto se děje s dílem, které máme opravdu po ruce, je výborně zmapované, snadno dostupné i se všemožnými interpretacemi. Jak dopadají autoři poněkud vzdálenější?
V dokumentu upozornil scénárista Pavlíček na citát z dopisu Němcové, který považuje za literární klenot: „Moje srdce bažilo být velmi milováno.“ Ve filmu pak čtení z dopisu pokračovalo a od vyznání přešlo k bilanci: „…úzkost a vzdor se v mém srdci umístily.“
Ano. A zřejmě tam zůstávají dodnes.
