Ministr kultury Pavel Dostál se podle lednového průzkumu agentury STEM stal nejpopulárnějším českým politikem. Podařilo se mu porazit premiéra Grosse i prezidenta Klause, ba dokonce i stranickou kolegyni a ministryni školství Petru Buzkovou (ta žebříček vedla před Dostálem). Koho se mu zatím nepodařilo porazit, je rakovina. Ze stránek novin a časopisů jí ale Dostál s železnou pravidelností vzkazuje, že se nevzdá.
Právě boj s rakovinou je zřejmě důvodem vzrůstu popularity ministra kultury. Vždyť Dostál nikdy nepatřil mezi miláčky národa a rozhodně se nedá říci, že by s ním voliči počítali i do top desítky české politické scény. Jenže boj s těžkou nemocí, navíc když se patřičně zmedializuje a zabalí do vzletných slov, která udělají z jejich autora takřka světce, vede k tomu, že se hned zapomene na tahanice s restitucemi církevního majetku, financováním české kinematografie či legislativními průtahy okolo financování a další existence veřejnoprávních médií.
Pavel Dostál a rakovina, to je téma na širokou mediální diskusi. Když jsem nedávno navštívil seminář studentů žurnalistiky na pražské Fakultě sociálních věd, věnovali jsme mu poměrně dlouhou chvíli. Zásadní otázka zněla: psát o nemoci známého člověka tak otevřeně, jak to dělají české noviny? Jedna věc je, že to ten člověk umožní a chce; druhá pak etický rámec problému. Jenže je tu ještě jeden aspekt: když se bude otevřeně psát o rakovině, což je mimochodem jedna z nejčastějších příčin úmrtí v České republice, může to působit i jako prevence. Lidé začnou více dbát o své zdraví a chodit pravidelně k lékaři.
Mezi těmito dvěma aspekty existuje velmi tenká linie, kterou vlastně ani nelze určit (už jen otázka, kdo by ji měl určovat, by vydala na jednu velkou polemiku). Kdy se ještě jedná o chvályhodnou snahu o prevenci, a kdy už o mrchožroutskou honbu za senzací? Příkladů je bezpočet, stačí si vzpomenout na herečku Helenu Růžičkovou, které média dlouhá léta fandila, aby pak po její smrti dlouhé týdny propírala podrobnosti z jejího osobního života, včetně té fáze, kdy onemocněla a bylo to s ní hodně špatné.
Mezi Růžičkovou a Dostálem je jedna podobnost. Oba ochotně novinářům vyprávěli o svých potížích a přes noviny nemoci „vzkazovali“, že se nedají. Přiznám se, že takové silácké řeči nemám rád. Zvlášť ne v případě, kdy o soupeři nevíte prakticky nic. Přeji Pavlu Dostálovi, aby svůj boj s rakovinou vyhrál. Chtělo by to ale méně okázalosti a více pokory.
