Tenhleten týden si český literární svět připomíná dvě významná životní výročí: jedno ze sféry moderní klasiky, druhé z oblasti novější, doposud podněcující a provokující. Ke klasice patří sté výročí narození Jana Zahradníčka (narozeného 17. ledna 1905 v západomoravském Mastníku u Třebíče), autora mnoha knih duchovní lyriky, který v českém písemnictví 20. století vytvořil školu zahradníčkovskou: navazují přece na něho (každý po svém) i další pokolení tzv. katolické lyriky, počínaje Ivanem Divišem a Vladimírem Vokolkem a konče mj. mladší moravskou lyrikou.
A nevyhneme se i dalšímu nej-: Jan Zahradníček je s největší pravděpodobností též nejkřesťanštější český básník 20. století: ideál ztotožnění se s křesťanskou (u něho: římsko-katolickou) vírou v případě jeho tvorby a životního postoje našel maximálního naplnění, bohužel, vinou politických dějin, i v okolnostech jeho sedmibolestného života. Žil převážně v ústraní, pohyboval se vesměs v katolických literárních kruzích, pak ale osm let strávil v kriminále, kam byl poslán na základě výstražného politického procesu. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím a zakrátko zemřel. Ještě před uvězněním stačil dokončit rozsáhlou básnickou skladbu Znamení moci, vrcholné dílo českého křesťanského existencialismu, a i ve vězení psal strhující verše (Dům Strach aj.). Pomineme-li politické pronásledování, stalo se mu osudným i to, že nikdy neměl nic společného s avantgardou a že se jejím sporným ideálům vzpíral a bránil. A tak byl nenápadně "odsouván" na periferii české literatury, ačkoli jde o výsostného básníka.
Zahradníčkovo dílo je dávno uzavřeno, stále je však umělecky činný jiný nynější jubilant: zaměstnáním filosof a hlasem srdce básník a esejista Egon Bondy, literární bouřlivák, který se ve čtvrtek 20. ledna dožívá pětasedmdesáti let. Zřejmě je oslaví v exilu prazvláštního druhu, jejž si zvolil zkraje devadesátých let: v Bratislavě, kam se uchýlil na protest proti pořádkům a poměrům panujícím v Čechách za Havlovy a Klausovy kupónové éry výprodeje iluzí. Bondy je asi víc známý jako výstřední a sršatá osobnost, věčně varující lidstvo před kulturním úpadkem a blížící se zkázou civilizace, než aby byl čtený tvůrce: valná část jeho díla ostatně dál zůstává v šuplících. Leč stal se z něho kultovní pojem: založil poválečnou vlnu literárního undergroundu - a na jeho krédo nezávislého života v duchovní a kulturní svobodě u nás navazovaly další generace rebelů. Bondy je spisovatel výrazně mediální, až tvrdošíjně oslovuje společnost a vede s ní útočný dialog: po roce 1968 či 1989 stejně jako dnes. Nejspíše je ale nejpůsobivější tam, kde promlouvá o sobě, o svých pochybnostech a přemítáních (Sklepní práce aj.), nebo o době svého mládí: vždyť autorova nedávno vydaná kniha Prvních deset let je nejživějším vylíčením života v Čechách po roce 1948, která u nás vznikla!
