Spartakiádní vrah byl propuštěn a pán, který bránil svoji chatku proti zloději byl obviněn z nedovoleného ozbrojování a pokusu ublížení na zdraví… Máme šanci s takovými zásadami přežít jako společnost?
Spartakiádní vrah Jiří Straka byl po devatenácti letech propuštěn z vězení a po hormonální léčbě, vykastrování, leč bez doporučené operace mozku se bude znovu potulovat na svobodě. Za to, že zabil tři ženy mu naše společnost jako trest stanovila dočasné devítileté vězení a desetiletou ústavní léčbu. Po devatenácti letech vyšel na svobodu (mimochodem s čerstvou zkušeností z fetování pervitinu), a „jako výslužné“ dostal vyměřen pěti tisícový invalidní důchod (o patnáct set korun více než dostávají matky na mateřské jako rodičovský příspěvek). Důchodce, který bránil svoji chatu před zloději umně vyrobeným samostřílem, jímž postřelil zloděje, je obviněn z ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. Zloděj, který vykradl chatu důchodce, a před tím pravděpodobně zlikvidoval další majetky jemu neznámých lidí, byl dopraven do nemocnice a ošetřen. Zatímco důchodce budou vláčet po soudech, zloději se, pokud se léčba zdaří, nic nestane. Proč se jako společnost tak velkoryse staráme o lidi na okraji společnosti, jejichž pobyt na svobodě je pro nás tak nežádoucí a nebezpečný? Proč rodiče či partneři oněch zabitých žen Strakovi nepodříznou krk za to, co udělal? Proč zloděje soudce neodsoudí natvrdo a nedá mu ošetření k úhradě? Proč hýčkáme vrahy a zloděje a nebráníme lidské životy ani majetek a navíc je ani nedovolujeme lidem bránit vlastními silami? Tváříme jako intelektuální humanisti, ale chceme-li jako společnost přežít (a to především v době teroristických útoků) musíme se už konečně postavit těm, kteří nás ohrožují, adekvátním způsobem. Třeba způsobem „oko za oko, zub za zub.“ Nedokážeme-li se ale tak zachovat ani v „drobných“ situacích, jak se chceme ubránit hrozbám větším. S takovými zvyklostmi jen těžko přežijeme.
