Solidarita i bezmezné rozhazování

Ve schránce mi před několika dny přistála složenka Fondu ohrožených dětí s dopisem, ve kterém stálo: „I z padesátikorun vzniknou miliony, věnuje-li je mnoho lidí. Kdyby tak učinil každý náš sedmý dospělý občan, dosáhla by výsledná částka padesáti milionů korun!


Vhodně zvolená věta v pravý čas – tedy čas vánoční – mě ohromila. Skutečnost, že padesátikoruna může třeba změnit život některého týraného dítěte mě dostala. Ostatně, od toho jsou vánoční svátky, aby byli lidé k sobě štědřejší.
Štědrý je i šéf mého kamaráda, který se rozhodl pro své zaměstnance uspořádat vánoční večírek. A protože je konec roku, firma potřebuje utratit peníze. Rozpočet, který na veselici poskytla, je proto více než velkorysý. Projevilo se to ve chvíli, kdy začal kamarád shánět na večírek aktéry živých vánočních výjevů. Požadavek zní: na tři hodiny večírku se převléknete do určeného historického kostýmu, a zahrajete svoji roli. Honorář za vystoupení (byť amatérské) je tak velkorysý, že jednomu z kamarádů, žijícímu na vesnici padesát kilometrů od města, se vyplatí přijet. Za peníze, které si za tři hodiny odveze, totiž doma vydělává pět dní. Takové jsou paradoxy bohaté společnosti – na jedné straně prosby potřebných a plýtvání na straně druhé. Jenže v kultivované společnosti může být i opak pravdou. Do paměti se mi vryla zkušenost s podnikateli, kteří v Česku provozují penzion. Ke svému postavení „bohatších“ totiž přibrali automaticky i povinnost přispívat potřebným. Sponzorují proto sociálně potřebné studenty. Pamatuji si, jak sem přestoupila z pozice studenta do role pracujícího. V ten okamžik byly pokryty mé základní potřeby a pocítila jsem jistý luxus nadbytku. Začala jsem pravidelně přispívat do charitativních projektů – podle výše platu. Nemůžeme se do nekonečna tvářit, že všichni lidé mají mít stejně, a jen spravedlivá společnost je dokonalá. Ať se tváříme sebevíce civilizovaně, pořád jsme produkty přírody, ve které budou vždycky silnější i slabší. Jenže hodnotou takové svobodné společnosti je skutečnost, že silnější vnímají jako svoji morální povinnost pomáhat slabším. A těch, kteří jen rozhazují, spolu s těmi, kteří zoufale nemají, zůstává jen přirozené minimum.