nahoru

Kladivo na kritiky ve šrotu

VLADIMÍR NOVOTNÝ 1. prosince 2004 • 00:38

Když se Terezie Pokorná, šéfredaktorka Kritické přílohy Revolveru Revue, pozastavila nad tím, proč o toto periodikum propukl takový zájem až v okamžiku, kdy se rozkřiklo, že přestane vycházet, bezděčně tím uhodila hřebík na hlavičku: časopis byl už delší čas v literárním světě chápán jako nadbytečná přítěž. Vždyť i zvěst o jeho zániku rozvířila veřejné mínění jen jako parte, kterého si sice lidé povšimnou, leč vzápětí je pustí z hlavy. Proč by také mysleli na něco, co nemělo většího významu?


Přitom Kritická příloha Revolveru Revue vycházela pěknou řádku let a dokonce o sobě troufale prohlašovala, že je literárním časopisem (a pobírala z Ministerstva kultury štědré dotace), ač jím byla stěží z třetiny: zbývající dvě třetiny se zabývaly divadlem a filmem. Tyto dva oddíly byly podstatně kvalitnější než oddíl literární, takže "nekrolog" za "Přílohou" se dá zformulovat zhruba takhle: divadelní a filmové Kritické přílohy RR je škoda, zatímco té literární nikoli. Nepochybně se i v ní uveřejňovaly solidní materiály nebo stanoviska, z odstupu času je však zřejmé, že představovaly spíše výjimku potvrzující pravidlo. Ve většině případů si totiž v KPRR oblibovali příspěvky, na něž se dá vztáhnout přídomek "revolverové". Pisatelé se snažili autora nebo knihu zpochybnit či zesměšnit, a k tomu uplatňovali argumenty, které neměly se skutečným uměním literární kritiky mnoho společného. O to raději volili zpupný a nadutý tón a vystupovali jako povýšenecká kladiva na veškerou ostatní kritickou praxi.
Mnoho literárních textů otiskovaných v "Příloze" se totiž vyznačovalo právě tím, co je v rozporu s posláním kritiky: tzv. amúzičností, nedostatkem smyslu pro specifičnost uměleckého díla. Jeden příklad za všechny: hrdopyšná kritička z KPRR měla známé autorce za zlé verš/obraz, v němž se hrdince básně ve chvíli citového rozrušení jako by objeví na tváři milion much. Co je to za poezii, vždyť milion much se na tvář nevejde! karatelsky kvičela kritička - a nešlo o nedorozumění, které se může stát každému, nýbrž, o pro Kritickou přílohu tak typické, zapšklé neporozumění literatuře. V KPRR chtěli uveřejňovat příspěvky, jež prý měly uvádět věci na pravou míru v duchu kritické objektivity, vycházely tam však i grafomanské plytkosti, které by neotiskli nikde jinde. To vše se týká převážně literární části "Přílohy". Zaklinkal-li jí umíráček, zaslzí jen málokdo.
Jenomže nakonec je škoda i jí. Časem se přece i ze snobárnami oplývající Kritické přílohy mohlo zformovat zajímavé literární periodikum: třeba až by si největší inkvizitůrci mezi jejími přispěvateli a redakčními oudy definitivně odkroutili rozprsklou pubertu. Takhle ale zmizela ze světa jedna kritická tribuna (byť revolverová) - a než vznikne něco jiného (kéž by kvalitnějšího!), může uplynout mnoho vody a ještě víc času. Pokud by se však vytvořil nějaký nový časopis věnující se kritice, "Příloha" by mu beztak konkurovat nemohla - leda pomlouvačskou hysterií. A tu sektářsky myslící lidé z Kritické přílohy žel zvládali vzorně.
Vladimír Novotný

VLADIMÍR NOVOTNÝ