Koncem týdne jsem chtěl udělat do Reflexu rozhovor s bývalým ředitelem slovenské zpravodajské televize TA3 Martinem Lengyelem. Posledních sedm měsíců působil jako konzultant ve volebním štábu Viktora Juščenka, opozičního kandidáta na prezidenta a vůdce protikučmovských protestů v západních částech Ukrajiny. O jeho nejnovějším angažmá jsem se dozvěděl z krátkého interview ve slovenském deníku Sme, kde však mluvil velmi nekonkrétně.
Chtěl se dozvědět víc, a protože se s Martinem Lengyelem známe, poměrně svižně jsme se domluvili na termínu. Nezdařilo se, v domluvený čas jsem se Lengyelovi do Kyjeva nedovolal ani na ukrajinský, ani na slovenský mobil. Je to škoda, protože mě hodně zajímá pozadí oranžové revoluce. Například kdo vymyslel marketingový tah s oranžovou barvou jako identifikačním znakem opozice. Tak jednoduché, ale zároveň hodně účinné nápady bývají obvykle dílem velkých agentur.
Zajímalo mě také, jaké konkrétní důkazy má opozice o zfalšování druhého kola prezidentských voleb. Ono se o něm v médiích vůbec nepochybuje, objevují se informace, že na východě země byla neskutečně vysoká účast a z té neobvyklé účasti volilo neobvykle mnoho lidí současného ukrajinského premiéra Viktora Janukovyče. To je sice pěkné, ale kde jsou konkrétní příklady? Pokud byli na místě pozorovatelé OBSE a hovoří o volebních podvodech, proč je tedy nedoložili a pokud je doložili, proč je tedy nepoužila média? Divil bych se, že by si je novináři nechali pro sebe. Zatím všechny zprávy o zfalšování voleb ale byly stejně nekonkrétní jako zprávy o chemických a biologických zbraních v Iráku.
Chtěl jsem se také zeptat, kdo z volebního štábu Viktorovi Juščenkovi poradil, aby po ohlášení oficiálních výsledků (49 procent Janukovyč, 46 procent Juščenko) před neúplným parlamentem složil prezidentský slib, protože to považuji za největší chybu celého oranžového tažení. Juščenko se tím jasně zdiskreditoval, neboť musel dobře vědět, že pokud nedojde k přepočítávání hlasů, volby se budou muset celé zopakovat. Vlastně to bylo jenom laciné gesto pro zahraniční média – a ta nyní v podstatě vedou kampaň pro Juščenka. To znamená, že nejsou o nic lepší, než státní tisk, rozhlas a televize na Ukrajině – které do voleb z drtivé většiny referovaly ve prospěch Viktora Janukovyče.
Mnohem hrozivější je ale způsob, jakým do vnitřních záležitostí Ukrajiny zasahují cizí státy. A nemyslím tím jenom Rusko, které dlouho dopředu sázelo na Viktora Janukovyče a jako jedna z mála zemí bez výhrad uznalo výsledek voleb (přidal se i Uzbekistán, Kirgyzstán a Tádžikistán – to jsou ty země, které nedávno navštívil Václav Klaus a potom na grafu v Lidových novinách vysvětlil, že to jsou v podstatě svobodné demokratické země, od kterých bychom se neměli odvracet; zajímavé je, že Klaus na rozdíl od nich podpořil opozičního kandidáta Juščenka).
Zajímavý je postoj Spojených států a Evropské unie. Odstupující šéf americké diplomacie Colin Powell v podstatě prohlásil, že Ukrajině hrozí ze strany USA ekonomické sankce, pokud se prezidentem stane Viktor Janukovyč. Totéž v bleděmodrém činí EU, která se v regionu přetahuje o vliv s Ruskem. Všichni dohromady pak chtějí vidět Ukrajinu v NATO, což je Putinova noční můra. Výsledek? Bezprecedentní zásah do vnitřních záležitostí suverénního státu. Odhlédnuto od toho, zda volby byly či nebyly zmanipulované, dokážeme
si vůbec představit, že by nám někdo zvenku diktoval, kdo má být českým prezidentem?
Rozhovor s Martinem Lengyelem jsem chtěl ukončit dotazem, zda by se podle něj měla ve sporu ukrajinské opozice s vládou angažovat nějaká mezinárodní instituce (která?) a pokud ano, s jakým mandátem. Já si totiž myslím, že do prezidentských voleb nemají co mluvit Rusko, Spojené státy nebo Evropská unie, ale ani různé mezinárodní organizace zastřešované těmito zeměmi, které zase jenom prosazují jejich zájmy. Kdo by se měl bezesporu v tomto sporu angažovat, je OSN. Jenže čekejte něco od organizace, která v podstatě ztratila smysl, protože na ni všichni zvysoka…
