MF Dnes přinesla ve zvláštní příloze obsáhlý text Sedmáct záhad sedmnáctého listopadu. Titulek naznačuje, že jde o typické novinářské zvěrstvo – kdyby revoluce začala třeba patnáctého, bylo by záhad zřejmě patnáct. Navíc není jasné, komu je ten text určený. Ti, kteří revoluci prožívali, vědí, že některé ze „záhad“ jsou jen zbytečné spekulace. O těch ostatních, hlavně mladších, tytéž noviny smutně píší, že o listopadu už skoro nic nevědí. A není divu.
Silný je příklad především dvou „záhad“. To, zda celý průvod odvedl na Národní třídu agent STB Zifčák a to, zda celou revoluci definitivně nastartovala fáma o smrti studenta Martina Šmída, opět zfabrikovaná STB. Jistě, Zifčák na čele průvodu byl a fáma o zabitém studentovi hrála roli. Důležitější ovšem byly jiné věci: troufám si říci, že skoro všichni účastníci povolené první části demonstrace na Albertově počítali s tím, že po ní se půjde do centra. I s tím, že tam pravděpodobně průvod narazí na těžkooděnce. Pro část demonstrantů to byla v podstatě automatická věc, odpovídající tehdejší atmosféře a zkušenostem s předchozími demonstracemi. Jiní zvažovali, zda není lepší tentokrát využít ústupku režimu, který zcela výjimečně demonstraci povolil, ukázat, že opozice ctí legalitu a počkat až na další plánovanou masivní akci na Den lidských práv 10.12.. Do této diskuse mohl sice Zifčák vstoupit, ale nanejvýš jako jeden z desítek a v žádném případě nemohl směřování průvodu zásadně ovlivnit.
Podobně nebyla zpráva o zabitém studentovi pro další průběh pádu režimu zásadní. Studentskou stávku začali účastníci průvodu plánovat bezprostředně po demonstraci, kdy zprávu ještě ani neznali. A především – druhý den chodily po Národní třídě desítky a stovky čtyřicátníků, kteří vzrušeně a rozčileně diskutovali o tom, co se tam den předtím stalo a kde a jak tam zmlátili jejich děti. Tihle lidé byli do té doby v přirozené tiché opozici vůči režimu, ale aktivně nevystupovali, ať už proto, že měli strach nebo to považovali za marné. Když se pendreky bezprostředně dotkly v této intenzitě jejich rodin či přátel, byla to pro ně poslední kapka. Tahle iniciace, která mohla proměnit demonstrace z čtyřicetitisícových na téměř desetkrát větší probíhala bez ohledu na fámu o mrtvém studentovi.
I některé další „záhady“ mají charakter nepoučených, zbytečných spekulací. Je v tomto ohledu spíš dobře, že současní studenti o listopadu vědí málo. Samozřejmě není dobře, že se to v nějakých inteligentních souvislostech nedozvědí ve škole. Že málo vědí o komunistickém režimu, jeho pádu i celkové proměně světa v posledních desítkách let. Ale znáte to: na to není ve škole čas, to se probírá až v posledních ročnících, nestíhá se to, je přeci třeba důkladně probrat posloupnost bitev Stoleté války a zhodnotit roli účastníků války o Španělské dědictví.
