Den věnovaný památce zesnulých neboli Dušičky je už za námi. Za návštěvou míst posledního odpočinku našich blízkých se skrývá mnoho bolesti i mnoho úcty. Existuje však také kulturněhistorický nebo literárněhistorický rozměr dušičkových poutí: fenomén tzv. slavných hrobů nebo hrobů slavných kulturních osobností - zůstaňme v tomto případě pouze u těch literárních.
V regionálním tisku jsme se mohli dočíst, že v sobotu 6. listopadu na Ústředním hřbitově v Plzni proběhlo (z iniciativy a za spoluúčasti celé řady kulturních institucí, mj. Knihovny města Plzně a Kruhu přátel knižní kultury) dušičkové zastavení u hrobu "spisovatele Šumavy" Karla Klostermanna (u příležitosti obnovy náhrobku). Plzeňský arciděkan z katedrály sv. Bartoloměje provedl znovupokropení hrobu, Komorní dívčí sbor Západočeské univerzity zapěl lidové písně ze Šumavy, byl též připomenut literátův tvůrčí odkaz. Nepochybně je dobře, že se Klostermannův hrob uvedl s náležitou pietou do pořádku, co však další "literární" hroby?
Není totiž každý spisovatel tak "zavedený" jako šumavský romanopisec a povídkář Klostermann (přinejmenším v regionu), ale i jiné hroby jsou kulturní památkou svého druhu. O ty věhlasné bývá postaráno, leč co ty ostatní? Navíc poplatky za udržování hrobu byly rapidně zvýšeny - a mnozí pozůstalí, pokud vůbec jsou ještě naživu nebo když jde o velice vzdálené příbuzné, nehodlají či odmítají zvýšený obnos uhrazovat. A tak došlo k tomu, že mnoho hrobů bylo zrušeno včetně těch méně známých "literárních". Smutné je, že k malé prestiži některých literátů přispěl i minulý režim: vyjdeme-li z rozmanitých příruček a regionálních průvodců, často se v nich zdůrazňuje, že tam a tam je pohřbena například jakási dělnická spisovatelka (čili zbůhdarma píšící grafomanka), ale že tam odpočívá v pokoji třeba dekadentní či surrealistický umělec, tím informátoři zpravidla pohrdli. I takhle se u nás potlačovala kulturní paměť a vůbec vztah k ryzím hodnotám literárním.
Některá města a větší obce tuto situaci řeší i tím, že vyzvaly odborníky k sestavení seznamu tzv. památných hrobů, za jejichž udržování by převzaly odpovědnost místní orgány a kterým by potom nehrozilo zrušení a de facto vymazání z naší paměti. Leccos však již nelze odčinit: například už navždy zmizel hrob Karla Šarliha, spoluzakladatele české moderní erotické literatury. Jeho knihy po desetiletí nesměly vycházet, byl zapomenut "shůry" - a odnesl to i jeho hrob. Kdyby byl býval třeba dělnickou básnířkou, dopadl by lépe: tj. alespoň místo jeho posledního odpočinku. Doufejme tedy, že plzeňské dušičkové zastavení u hrobu Karla Klostermanna bude impulsem k častějším akcím na záchranu této specifické sféry naší kulturní paměti, která bývá podceňována, ale je nenahraditelná.
