Skutečnost, že Švýcarsko má společensky na to, aby umožňovalo odchod ze života nevyléčitelně nemocným, souvisí s tím, že Švýcarsko však má potřebné zákony, které navíc jeho občané nezneužijí při první příležitosti, a počet těch, kteří by toho byli schopni, je tak minimální, že si mohou dovolit, nabídnout euthanasii jako službu vlastním lidem… Švýcarsko je dokonce tak vyspělé, že umožňuje odchod ze světa i cizincům, kteří za tímto účelem do země přijedou. Každý člověk, který zde chce vykonat asistovanou sebevraždu, musí doložit potvrzení od lékaře o nevyléčitelném onemocnění, kterým trpí, a učinit samostatně několik úkonů. Poté, za přítomnosti zaměstnance Dignitas a příbuzného, si sám aplikuje smrtelnou dávku prášku, který jej z tohoto světa rychle a bezbolestně „odvede“. Podobnou službu nabízejí z evropských států také Nizozemí a Belgie. Možná se zdá být tato služba lidem příliš křehkou a nebezpečnou. Ale dovedete si představit člověka, který se na tuto cestu vydá, samovolně vykoná potřebné úkony, a není pevně rozhodnut či připraven? Nejsou naše pochybnosti o správnosti takového konání pouze strachem z vlastní smrtelnosti, která nám brání dovolit druhým rozhodovat o svém životě? Protože pokud není sebevražda aktem okamžitého pominutí smyslů, čirého zoufalství, pak je z dlouhodobějšího hlediska rozhodování velice statečným činem. A společnost, která umožní svým občanům, aby si takový odchod ze života zvolili, a nabídne jim k tomu důstojné podmínky, je vyspělá. Možná i proto nelze zatím podobnou službu zavést u nás. Útěchou nevyléčitelně nemocným v naší zemi, kteří touží po důstojném ukončení svého života, budiž fakt, že Švýcarsko je pro nás, co se týče vzdálenosti, dostupné.
