Nobelova cena míru byla letos udělena za hmatatelné výsledky. Bez urážky všech politiků, umělců a duchovních, Keňanka Wangari Maathai vykonala pro lidstvo to základní, bez čeho by nemohlo přežít, což je více, než nabídli ostatní nominovaní.
Letošní Nobelovu cenu za mír získala keňská ekologická aktivistka Wangari Maathai. Ačkoliv se cítím být patriotem, nemůžu než nevnímat uspokojení ze zprávy více, než kdyby cenu obdržel již podeváté favorizovaný český exprezident Václav Havel. Dovolím si tvrdit, že informovaní lidé světa již jednou zaslechli jméno bývalého českého prezidenta, zatímco o Keňance, náměstkyni ministra životního prostředí, která spolu se svými soukmenovci vysázela napříč Afrikou zelený pás stromů, svět dosud nevěděl. Bravo, Wangari Maathai! Když v roce 1953 napsal provensálský spisovatel Jean Giono novelu L´homme qui plantait les des arbres, Muž, který sázel stromy, o pastýři Elzéardu Bouffierovi, jenž ve francouzském kraji Vergos sázel celý život stromy, až změnil vzhled i život tohoto kousku země, jako by předznamenal způsob, kterým pomůže své zemi tato Keňanka. „V roce 1913 bylo v téhle osadě deset nebo dvanáct domy a měla tři obyvatele. Byli zdivočelí, nenáviděli se a žili z lovů do pasti. Fyzicky i duševně byli téměř jako pravěcí lidé…“ končí novelka. „Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. “ Wangari Maathai stojí dnes v čele Hnutí zeleného pásu, které vysadilo napříč Afrikou třicet milionů stromů, aby se pokusilo zabránit klimatickým změnám. Bravo! Konečně se dostalo ocenění opravdové, i když prosté lidské práci, což je pro obyčejného člověka povzbudivější, než oceňování nositelů ideí, ať už byly jakkoliv bohulibé či mírotvorné.
