nahoru

Vlaštovky "osvobozeného samizdatu"?

VLADIMÍR NOVOTNÝ 12. října 2004 • 01:05

Nedlouho po listopadu 1989 u nás načas vznikl Klub osvobozeného samizdatu. Jeho zakladatelé tenkrát vycházeli z představy, že žádné erární čili policajtské sankce sice už krásné literatuře hrozit nebudou, zato jí však půjde po krku diktát komerce, že dojde na spory, zda je kniha zboží a kdy je zbožím a kdy není atp. A že je nadohled jiné nebezpečí: totiž že se literární dílo, zvláště poezie, bude ke čtenářům dostávat jenom s velkými nesnázemi, poněvadž je knihkupci a vůbec knižní distribuce začnou odmítat brát na vědomí

. A že tedy tzv. krásná literatura bude určena jen zasvěcencům a bude šířena skoro polopotajmu, opět v nůších, jak to kdysi činil legendární páter Vrba za raného národního obrození. - Tak zle ještě není, nicméně možnosti nakladatelství vydávat poezii jsou ohraničené. Státní granty a nadace nejsou bezedné, spíše naopak. A tak není divu, že si řada autorů, zvláště když nepatří k nějakému pověstnějšímu literárnímu seskupení, vydává své texty stranou veřejného dění, jakoby "daleko od hlučícího davu": v malých nakladatelstvích, pod patronací místních obecních či městských úřadů, nebo díky tomu či onomu sponzorovi. Tuto sféru vydávání přitom nelze brát na lehkou váhu: v ní se formuje širší literární podhoubí a v ní můžeme narazit i na pozoruhodné, neprávem opomíjené texty.
Takhle publikuje svou básnickou tvorbu například Josef Lebeda, generační vrstevník tvůrců jako Miloslav Topinka nebo Jiří Rulf. Lebeda je v kulturních kruzích známější jako znalec a propagátor literatury a kultury lužickosrbské, možná je ale takto víc známý proto, že jeho poezie zůstává v rámci nynějšího "osvobozeného samizdatu". Právě teď autor uveřejnil další svazeček svých básní pod názvem V povětří času (výběr těchto textů provedl věhlasný divadelník Radim Vašinka) a vydal je v malém nakladatelství Jan; vesměs jde o strofy už dříve napsané, které dlouho nenašly vhodného nakladatele. Sám básník fakt knižního vydání svých veršů s hořkou ironií charakterizuje jako malou událost, k níž došlo "po letech psaní/ ptákům na telegrafním drátu/ a předčítání/ několika potřeštěncům/ kteří mne mají rádi/ a povzbuzují/ piš". Lebedova poezie prozrazuje své zakotvení v básnické estetice šedesátých let, kdy autor získával umělecký rozhled: je komorně existenciální, melancholická, nevtíravě filozofující, skutečně jako by se pohybovala "v povětří času", souběžně však tíhne k poetice záznamu, momentce, k vyslovení životního pocitu, jako by autor demonstroval možnosti svého tvůrčího výrazu. Zároveň jde o polemiku s postmodernou, o hold klasické české rozjímavé lyrice - a možná i proto se Lebedovy texty ocitají v zákoutí módních trendů. Takové ale chtějí být: promlouvat svým hlasem v povětří času.

VLADIMÍR NOVOTNÝ