Snad každá rodina je malým mikroorganismem vztahů, střípkem ze zrcadla společnosti i našeho života. V každé rodině jsou čtyři procenta homosexuálů, část poctivých lidí, pár bezcharakterních figur, jeden blázen a jedna žena-vládkyně, snažící se ovládat celé okolí…
Po bouřlivém handrkování o rozdělení nicotného dědictví po jednom strýci, se dobré vztahy v naší rodině notně pošramotily. A náhle, po letech nekomunikace s některými příbuznými,
jsme potkali vzdálenou sestřenici z oné druhé strany břehu rodiny. Pamatuji jako dítě, jak mi matka právě onu příbuznou dávala za špatný příklad: „Podívej, jak má hnusnou pleť. Uhry si vymačkává, a pak je celá poďobaná. Jestli si nepřestaneš obličej nípat, budeš taky taková.“ Chudák Klára. Stala se ve svém pubertálním mezičasí odstrašujícím příkladem matek dospívajících dcer. A jak léta běžela, její prokletí se stupňovalo. Od uhrů přešly výtky v poukazování na mrzkou skutečnost, že si ji ještě nikdo nevzal. Toto vše se odrazilo ve větě: „Jestli budeš takhle protivná, taky si tě nikdo nevezme, tak jako Kláru!“ A holka stála vystrčená na pranýři rodiny, aniž by ji kdokoliv politoval. Cítila ze všech stran zkoumavé a hodnotící pohledy a krčila se jak zpráskaný pes. Na svatbách, křtinách, pohřbech a posvíceních se téměř mezi příbuznými plížila.
Dnes uběhlo od tohoto cíleného ničení ze strany rodiny asi dvacet let. Mnozí z příbuzných, kteří se na pranýřování podíleli zemřeli, a já s tátou potkala Kláru na nádraží v Pardubicích. Na jejím štíhlém až kostnatém obličeji nebylo po uhrech ani památky. Přesto se Klára zatvářila nastraženě, když nás potkala. Táta, nevěda, jak po letech navázat ztracený rozhovor, si neodpustil otázku: „Tak co, Kláro, už máš chlapa?“ Řekl to vesele a ona mu stejně tak odpověděla, uvolněně. „Co bych si nějakým chlapem kazila život, strejdo.“ Vše bylo špatné bylo za námi. Zasmáli jsme se.
Doma, u rodičů, nad hrnkem kafe, jsme vzpomínali, jaká bývala Klára nevzhledná uhrovitá vyzáblina, a dnes je z ní spokojená klidná bytost. Konstatovala jsem: „Třeba si konečně přiznala, že raději než chlapa by si měla najít ženskou.“ A moje matka, jindy tak moderní a tolerantní, vědoucí, že některé dívky prostě raději vyhledávají ženskou společnost, se nahrbila jak kočka, naježila a zasyčela: „Taková hnusná pomluva. Fuj.“ Ale bylo vidět, jak ji ona pravda, která po letech vylétla na povrch, která by do té doby nikoho z rodiny ani v nejhorších představách nenapadla, zasáhla. Asi to byla pravda. Jenže nikdy by si nepřiznala, že „toto“ se může stát v naší rodině. Že i toto se nás může týkat…
Myslíme si, jak jsme skvělí, dokonalí, bezchybní. Jenže v každé rodině jsou čtyři procenta homosexuálů, část poctivých lidí, pár bezcharakterních figur…
