V poslední době mi jich chodí až moc. Ale můžu si za to sám: tuhle mi vykradli zamknutou skříňku na koupališti Petynka v Praze 6 a protože jsem v ní měl poměrně zánovní značkovou tašku se všemi doklady, trval jsem na vyšetření a zaplacení náhrady. Vyšetření skončilo odložením případu, občanku kdosi vyhodil na koše, takže mi ji poslali na místo trvalého bydliště a o odškodnění se s provozovatelem koupaliště, firmou kontrolovanou radnicí šestého pražského obvodu, handrkuji dodnes.
Horší to je s chronickými stěžovateli. Před časem jsem o jednom takovém psal v souvislosti s Českým rozhlasem. František K. si mne našel sám v tiráži Reflexu a vytrvale bombardoval redakci do té doby, než jsem se s ním sešel. Soudil se zrovna s rozhlasem kvůli údajné psychické újmě, k níž měl přijít poté, co se jej rozhlas snažil soudně zbavit svéprávnosti. Bývalý moderátor František K. totiž od chvíle, kdy jej rozhlas propustil pro hrubé porušení pracovní kázně, posílá na Radu ČRo jednu stížnost za druhou: tu se mu nelíbí údajná věková diskriminace při výběrových řízeních, jindy zase to, že jej Rada nechce pustit na své zasedání, které je ze zákona veřejné. Stížnosti jsou to opravdu kuriózní: někdy psané na pivní tácek, jindy s přiloženým prezervativem.
S Františkem K. jsem strávil tři dny, napsal o něm veselou dvoustranu a celkem rád se případu zbavil. Tedy znamenalo to ještě uložit si do mobilu jeho telefonní číslo, abych věděl, kdy nezvedat telefon, protože strávit dvakrát týdně půl hodiny probíráním všech aktuálních příkoří ze strany veřejnoprávního rozhlasu mě věru nebavilo. Teď ale sám pociťuji, jaké to je být v hledáčku takového chronického stěžovatele. Není to František K., ale jistý J.H. (jméno vypisovat nebudu, ušetřím si tak minimálně jeden výslech na Policii).
Tedy J.H. mi před časem, kdy jsem ještě pracoval v redakci Lidových novin, předal několik informací o spisovateli J.F. (napsal například příběhy R.Š. nebo trilogii Z.H., S.B. a T.V.V.) a jeho blízkých, kteří po něm chtěli dědit. Kromě toho mi půjčil také lékařskou zprávu, která se zabývala spisovatelovou údajně odlišnou sexuální orientací. Nepoužil jsem ji, ale řekl jsem o její existenci jednomu známému a ten o ní později napsal do Reflexu. Vysloužil si tím trestní oznámení od J.H., který existenci lékařské zprávy popřel. Známý pracuje jako policista, takže J.H. poslal také stížnost na Inspekci ministerstva vnitra.
Strávil jsem na policii jako svědek několik hodin. Výsledkem bylo odložení všech podání. J.H. tedy podal trestní oznámení na mě. Policie je také odložila – J.H. tvrdí, že jsem si informaci o existenci lékařské zprávy vymyslel, já na ní trvám – jde tedy zjevně o tvrzení proti tvrzení. Mezitím J.H. podal na mého známého žalobu pro pomluvu a později ji rozšířil také na vydavatele Reflexu a mne. Po kolegovi chce odškodné 50 tisíc korun, po mě 15 tisíc. Nepochybuji o tom, že soud skončí v náš prospěch, jen se ptám: jak se proboha zbavit lidí, který si bohapustě vymýšlejí, lžou a ještě využívají všech dostupných prostředků k tomu, aby novinářům ztěžovali život?
