Kouzlo vietnamských tržnic pro všechny, kteří chtějí ušetřit tkví v tom, že oděvy a obuv jako by z oka vypadly světovým značkám, ale za nepoměrně úspornější cenu…
„Koupím si tam boty za dvě stovky, za půl roku se mi rozpadnou, koupím si nové a nemusím dávat tisícovku za boty v kamenném obchodě,“ obhajuje náš kamarád svoji zálibu v oblékání se na vietnamských tržištích. Skutečnost, že švy na oblečení pomalu povolují, takže po třech měsících nošení, někdy i dříve se oděv docela rozpadne ho netrápí. Boty i bundu vyhodí, koupí nové a žije si spokojeně dál. Netíží ho ani to, že s daněmi odváděnými státu od trhovců to je dost pochybné, doslova nijaké. Netrápilo to nikoho deset let. Když se k nám na počátku devadesátých let přistěhovaly tisícovky vietnamských rodin a rozprostřely své stánky hraničních přechodů, ale také na kdekteré návsi ve vnitrozemí, na velkých tržištích měst, lidé na pilné přistěhovalce nadávali, nesnášeli jejich dětské žvatlání a úslužné úsměvy, ale využívali je. Všichni – vláda i občané – věděli, že Vietnamci, prodávající na tržnicích, neplatí z prodávaného zboží daně, a bohatnou na nás všech, zatímco slušní podnikaví domorodci cedí pot i krev na finančních úřadech. Příchozí „obchodníci“ jako by nastolili status quo svých tržnic. Neměnné právo prodávat černé zboží. Na deset dlouhých let. Pokud policie přece jen zasáhla, pokusila se zboží kontrolovat, popřípadě zabavit, pak jednou dvakrát do roka, jen aby se neřeklo, že státní aparát proti nelegálnímu obchodu nezasahuje. Obchodníci se z tržnice před příjezdem policie rozprchli, policisté obešli prázdné, popřípadě zabedněné stánky, a stáhli se. Obchodníci po pár hodinách znovu vesele prodávali. A lidé nakupovali, tvářili se, že o černém obchodu zhola nic nevědí. Zdálo se, že tady prodejci nelegálního zboží budou už navždy.
Až se vstupem naší země do Evropské unie, začala na zdejších tržnicích, provádět policie pravidelné šťáry. Týden co týden, neočekávaně, nemilosrdně kontroluje a zabavuje zboží. První signál úspěchu zazněl, když Vietnamci jedné příhraniční tržnice požádali o snížení poplatku za pronájem místa. Obchody nejdou jako dříve. Je špatná doba - stěžují si. Radnice odmítá poplatky snížit. A obyčejný občan? Mlčí. Naučil se tady nakupovat, na druhé straně mu ale líto obchodníků není, jsou to přistěhovalci. Hlavně, když bude mít své triko za padesát a bundu za dvě stovky. A když ne tady, poohlédne se jinde. Malé dítě, které ví, že krást se nemá, ale když on ten přistěhovalý kluk, jehož nikdo nemá rád, krade i pro něj. Ještě že dospělý rodič Evropská unie nám vnucuje svá pravidla. Jako malé tvrdohlavé děti nás učí slušným způsobům. Nebo, myslíte, že ne?
