Pojmy jako "velký" nebo "malý" jsou pochopitelně velice nepřesné či přibližné, nicméně jich často pro orientační rozlišení užíváme. Nesporně je "velkou" událostí našeho kulturního zpravodajství fakt, že se dožívá požehnaného věku neboli kulatých osmdesátin Josef Škvorecký. A jak se sluší a patří, děje se kolem toho velká sláva, v Náchodě (kde jinde?) pořádají z iniciativy pražské Literární akademie jubilejní konferenci literárních odborníků, zakrátko bude Josef Škvorecký dekorován jednou prestižní cenou (spolu s dalším dlouholetým exulantem).
Jenom by během oslavování neměla zaniknout podstatná skutečnost, že Josef Škvorecký přes pokročilá léta není žádná spisovatelská mumie, že i v minulých rocích napsal a vydal několik (přinejmenším dvě!) pozoruhodných knih, které si zaslouží značné uznání, ale které bohužel skoro nikdo nezná: nejprve Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula - a nedávno román Pulchra. O velkém spisovateli bychom ale měli mít i velké vědomosti.
Pravděpodobně však jen velice malé či jen nepatrné vědomosti máme o velké "malé" osobnosti české literární vědy, jejíž životní i odborná dráha se uzavřela před několika dny, kdy již bylo této badatelce osmasedmdesát let: o Jiřině Táborské. Její jméno nenajdete skoro v žádných slovnících, příručkách ani lexikonech, mj. i proto, že právě Táborská jim často vtiskovala koncepci a sama se přitom jako by stahovala do ústraní, ač měla na mnoha vědeckých publikacích z oboru slavistiky a bohemistiky závažný podíl. Zůstávala v pozadí v době, kdy se skvěla na všech sloupích jména hloupých, a zůstávala v něm i v nynějších časech: byla editorkou, redaktorkou, konzultantkou celé řady významných bohemistických literárních projektů. Například měla rozhodující podíl na podobě Slovníku literární teorie, který (až na pár hesel sepsaných parazity vědy) úspěšně obstál v zkoušce času, leč jméno Táborské je tu zamlčeno ve zkratce "a kol." a editorství slovníku si přisvojil předlistopadový ideolog Štěpán Vlašín - a snad i díky tomu se nedávno objevil v jednom nedomyšleném literárním kalendáři jako reprezentant naší kritické obce (!). Zesnulou badatelku nenajdete ani v Slovníku českých spisovatelů od roku 1945: jako by "místo ní" si tam trůní básnický nýmand J. Taufer. Jiřina Táborská zkrátka a dobře neprahla po světské slávě: před časem dokonce spálila obsáhlou bibliografii své vědecké činnosti. Poslední léta života Táborská věnovala redigování Dějin české literatury po roce 1945 a její "malá" osobnost se v této práci uplatnila svrchovanou měrou. Byla to skutečně mimořádná veličina našeho myšlení o literatuře - a dlouho bude nenahraditelná.
