nahoru

Olympijská ztráta soudnosti

Michal Komárek 30. srpna 2004 • 14:15

„Vezměte si doma u televizních obrazovek pravítko a odměřte si šest centimetrů! Tak o takový kousíček prohrála naše Nikola bronzovou medaili! Šest centimetrů! Taková smůla!“ Naříkal moderátor olympijského studia po posledních pokusech soutěže oštěpařek v Aténách.


Jeho kolega přímo na stadionu byl ještě smutnější a také bojovnější. Pokus, kterým se před „naši Nikolu“ dostala Němka Nerriusová ještě částečně ustál a naznačoval pouze, že je to nespravedlivé, nešťastné, v šestém pokusu, to by snad nemělo být. Úspěch řecké závodnice Manjaniové ho už ovšem vyprovokoval k náznakům, že je tu zřejmě něco v nepořádku, že Řekyně celý rok nezávodila, pak tohle a kdoví, co za tím všechno může být. Skutečnost, že Nikola Brejchová ztratila v posledních pokusech medailovou pozici a že na bronz jí scházelo šest centimetrů celkově interpretoval div ne jako národní katastrofu.
Jistě, pro českou oštěpařku to určitě byla bolestná zkušenost. O tom není třeba diskutovat, musela být zklamaná. Ale je možné si lehce představit, jak by asi hovořili čeští novináři, kdyby to bylo naopak – kdyby se v šestém pokusu zlepšila „naše Nikola“ a vybojovala medaili. To by byl výraz vrcholné koncentrace, vzepětí vůle, zúročení mnohaleté náročné tréninkové dřiny, triumf závodnických zkušeností, radost pro všechny fanoušky u obrazovek…
Připadá mi až k nevíře, jak mohou kvalitní profesionálové – za jaké vcelku sportovní novináře České televize považuji – podlehnout takovému primitivnímu fanouškovství. A nejenom to. Není to pouze neobjektivnost zaujatého diváka, je to docela prostý vypjatý nacionalismus, k němuž olympijské hry svádějí a vedou. Komentář k soutěži oštěpařek je jen drobnou ilustrací té masivní nacionalistické kampaně, kterou olympijské hry jsou. A to mi připadá jako nesrovnatelně větší problém moderních her, než třeba komercializace nebo doping. Olympiáda je velkolepou exhumací nacionalistických vášní a symbolů, které náležejí minulým staletím. A mám pocit, že neobstojí argumenty, že tu přeci jde nikoliv o nacionalismus, nýbrž o národní hrdost. A že kdyby i šlo o nacionalismus, tak je přece dobře, že je takto lokalizován na stadiony a stažen z oběhu v běžném životě. Neboť tato kampaň jednak utváří určité pojetí hodnot, tedy toho, nač máme být hrdí. Jednak je součástí běžného života.

Michal Komárek