Většinu lidí feministické jazykové rozbory buď nezajímají, nebo je rozčilují. Mají je v lepším případě za formální intelektuální cvičení, v případě horším za výraz poněkud hysterického a hnidopišského světonázoru. Mně to téma připadá zajímavé. Moderní, či postmoderní, jazykověda a filosofie jasně ukázaly význam jazyka pro chápání, či dokonce vytváření světa, který obýváme. Ale nebojte se, v této rovině abstrakce se pohybovat nebudu.
Budu docela přízemní – sportovně olympijský. Před dvěma dny použil jeden z komentátorů klasický obrat – „ženské mužstvo basketbalistek“. Opravil se vzápětí na „družstvo“ a já ještě dodávám, že tuhle úvahu vůbec nechápu jako kritiku komentátorů, kteří velmi kvalitně, mile a zasvěceně vedou celodenní olympijská studia. O den dříve běžel v přestávce basketbalového zápasu dokument o historii účasti žen na olympijských hrách. Byl pochopitelně korektně laděný ve smyslu, že je dobře, že ženy už pronikly prakticky do všech sportovních odvětví a že v Sydney se už konečně počet sportovkyň vyrovnal počtu sportovců. V dokumentu vystupovaly olympijské vítězky, které potvrzovaly, jak může sport přispět k rozvoji ženské osobnosti. Moderátor studia bezprostředně po skončení dokumentu chtěl myšlenku ještě zdůraznit a srovnával výkony amerických basketbalistů a amerických basketbalistek. Uvažoval takto: zatímco muži prohráli svůj zápas s Portorikem, ženy jasně „kralují“ ve své soutěži.
Jinými slovy by se dalo říci: Ženské mužstvo amerických basketbalistek opanovalo situaci. Ne, já se opravdu vůbec nedivím, že to intelektuálně laděné feministky rozčiluje. Tady nejde o nedokonalou formulaci několika přetížených a unavených komentátorů. Ani jen o formální bezvýznamnou slovní ekvilibristiku. Jde tu o zvyk, tradici, vidění světa, které jazyk reprodukuje. Prostě: když už se ženě podaří, že je natolik dobrá, prosadí se ve světě, ovládne situaci, tak se stane „pánem“ této situace.
V anglicky mluvících zemích se toto téma stalo populárním v teoretické i praktické rovině už před několika desítkami let. Tam, kde v češtině bez problémů zobecníme v mužském rodě – například „pošťáci“ – tam angličtina korektně uvede postmen and postwomen. A tam, kde angličtina nemá speciální ženský tvar doplní he or she. V češtině si na to pozor dosud nedáváme. Vždyť i o profesích tak feminizovaných jako je učitelství, klidně mluvíme v mužském rodě – bez problémů hovoříme o tom, že „učitelé“ stávkují, nebo mají tragicky nízké platy.
Nemůžu si pomoci: připadá mi, že ať už chceme, či nikoliv, vypovídá toto používání jazyka něco podstatného o naší kultuře.
