Jsou od sebe generace opravdu tak vzdáleny?

Ve východní části Německa, bývalé NDR, nedávno provedli výzkum zabývající se mezigeneračními vztahy a zjistili, že mezi generací lidí, kteří prožili v socialismu většinu svého aktivního života a jejich dětmi, je hluboká nepřekročitelná propast, která ostře narušuje více generační soužití…


Platí podobné závěry i v našich reáliích? Procházeli jsme právě s otcem kolem knihkupectví, v jehož výloze, na významném a viditelném místě stála kniha Jana Nováka – Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války… S otcem jsme nad výlohou narvanou knihami zafilosofovali, jak je těžké, něco kvalitního ze současné nadprodukce vybrat. Poznamenala jsem, že my máme teď doma onu knížku o bratrech Mašínech. Koupil si ji můj muž v touze pročíst se shromážděnými fakty. Pokračovala bych v nezávazném hovoru o čemsi jiném, kdyby můj otec nezbledl, a po chvíli ze sebe nevyrazil. „Byli to hnusný vrazi.“ Ještě jsem si neuvědomila, jak je rozčilen. „Nic moc o nich nevím,“ pokrčila jsem rameny, “ a dokud si nepřečtu knížku, a neudělám si vlastní názor, nemůžu na to nic říct.“ Otec mlčel, ale dlouho mu to nevydrželo. „Je to stejný jako kdybych teď šel, a podřízl krk Grossovi,“ vykřikl afektovaně. S údivem jsem se po něm otočila. „Tak to tedy ne,“ ohradila jsem se. „Pokud se ti v týhle zemi nelíbí, můžeš se sebrat a odjet žít jinam. To oni nemohli, v tom je podstatný rozdíl,“ prohlásila jsem a ještě nožem v ráně otočila: „Mohl jsi tehdy cestovat? Nemohl,“ dorazila jsem ho. Otec zbrunátněl. Celý život chtěl cestovat a i s cestou do Jugoslávie mu dělali problémy. V tuto roztrpčenou chvíli mezi námi dvěma jsem si z hrůzou uvědomila, že můj muž, kvůli tomu, že si knihu zakoupil, se hádal se svojí matkou velice neúprosně více než hodinu. Čekala jsem vyhrocení rodinného střetu. Jenže můj otec udělal to, co bych od něj, při jeho výbušné povaze, nikdy nečekala. Tiše, i když pevně poznamenal. „Já už mít jiný názory nikdy nebudu. To se nedá nic dělat.“ A odvedli jsme řeč jinam. To bylo vše, co se týkalo našeho generačního střetu. Rozdíl mezi výzkumem a realitou mého vztahu s otcem byl podstatný. Byla to otcova schopnost sebereflexe, a zároveň tolerance k názoru druhého. Asi tak, jako když ruský spisovatel Bunin, svého času v pařížské emigraci, napsal do tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik Alexeji Tolstému: „Jsi sice „svoloč“ a tvoje matka je…, ale jsi talentovaný. Jen tak dál, “ čímž ocenil jeho historický román Petr I.. Možná jsme si velice vzdáleni s generacemi dnešních rodičů a prarodičů, kteří prožili většinu svého aktivního věku v socialismu, ale nemusí to znamenat, že spolu nedokážeme žít. .