Výbuch granátu v centru Prahy spustil pochopitelné policejní manévry i politické pře. Politici diskutují o tom, zda je za bezpečnost ve městě odpovědný spíše stát či radnice. A na pozadí je všudypřítomný motiv turistů: těch je letos v Praze mnoho a všichni se shodnou v tom, že je to dobře. A také v tom, že další výbuchy by je mohly odradit. Přitom je to začarovaný kruh, v němž se pohybuje naivní rozvojová země.
Pokus o atentát před pražským casinem upozornil na další stránku tuzemské turistické nabídky. Praha není pouze levnou hospodou a levným nevěstincem pro britské chlapíky. Je také vyhledávaným centrem hazardních her. Podle televizního zpravodajství je tu větší koncentrace casin než ve Francii, Itálii a Rakousku dohromady. Jedna letecká společnost připustila, že transportuje specializované zájezdy izraelských hazardních hráčů do Prahy. V Izraeli jsou tyto zábavy zakázány. V Praze patří k běžným atrakcím. Ano, všichni se shodnou, že v casinech se točí ohromné peníze a že tyto instituce přitahují organizovaný zločin. Že by měla být pod větší kontrolou a že by se o to měl postarat ten druhý.
Nevyřčeno ale zůstává to, že návštěvníci casin také patří do toho ohromného oslavovaného množství turistů. Kdo jsou ti Izraelci, kteří si přilétají zahrát ruletu do Prahy? Turisté. A to dokonce turisté vážení, totiž takoví, kteří tu utratí hodně peněz. A abych nebyl nařčen z anisemitismu – nehrají tu jistě pouze Izraelci, o národnost nejde. Podobně do hospod a do bordelů tu nechodí pouze turisté z Britských ostrovů.
Je to samozřejmě složité. Je mi jasné, že moje úvahy se pohybují na hraně banální morality – zamezme přístup opilcům a hráčům, pojďme vábit pouze osoby kultivované, které nadšeně pohlédnou na věže Svatovítské katedrály a zajdou na shakespearovské slavnosti. Je také jasné, že jako liberální demokratický stát nemůžeme násilně regulovat nejenom pohyb osob, ale ani svobodu podnikání. Ale stejně mi připadá, že tu něco není v pořádku. Respektive, že tu je něco jinak, než bychom si možná přáli či představovali, když jsme blouznili o návratu mezi vyspělé evropské státy.
Až příliš to totiž připomíná chování rozvojové země, která je vděčná za každého hosta, za každé utracené euro, za každý utracený dolar a tak ráda přebírá i to, co odjinud už vykázali. A aby si sama nepřipadala hloupě, nazývá to úspěšným rozvojem turistického ruchu v tak krásné a tolik obdivované zemi.
