Tak se situace po deseti letech obrátila. Být na vojně a vyprávět o ní v chlapské společnosti už není "in"... Není to tak dávno, kdy se společnost mladých chlapců a mužů rozdělovala na ty, kteří vojnu absolvovali, a tak u piva mohli soutěžit svými zážitky z vojny s vrstevníky o vyšší společenský status, a ty, kteří se z vojny sice „ulili“, a pak se marně snažili převést řeč u piva na jiné téma. Kdo nebyl na vojně, nebyl správný chlap. Během let devadesátých se začala miska vah převažovat ke klukům, kteří se z vojny ulili, „vyzráli“ nad nevyhnutelným.
Tak se situace po deseti letech obrátila. Být na vojně a vyprávět o ní v chlapské společnosti už není „in“…
Není to tak dávno, kdy se společnost mladých chlapců a mužů rozdělovala na ty, kteří vojnu absolvovali, a tak u piva mohli soutěžit svými zážitky z vojny s vrstevníky o vyšší společenský status, a ty, kteří se z vojny sice „ulili“, a pak se marně snažili převést řeč u piva na jiné téma. Kdo nebyl na vojně, nebyl správný chlap. Během let devadesátých se začala miska vah převažovat ke klukům, kteří se z vojny ulili, „vyzráli“ nad nevyhnutelným. Společenská zkouška „přečůrání“ systému se stala kreditem mladých mužů. Překlenutí onoho bodu života v každém případě znamenalo „iniciaci“ – smrt života chlapce a zrození života muže. Až klukům vojnu zrušili. Ode dneška může být vojákem jen ten, kdo chce. A protože do toho půjde jen minimum mladých mužů, vojna jako hlavní téma nad pivem zmizelo.
U žen funkci zasvěcení z dívky v ženu plní porod. Jenže s porodama je to dneska jako s vojnou na počátku let devadesátých. Sešla jsem před pár dny při venčení psa na hřiště, kde se scházejí maminky na mateřské, a ocitla jsem se v kráteru rozvoru, sestávajícího se z líčení hrůzostrašných zážitků z porodnice. Matka, která v porodnici trpěla nejdéle, nejvíce hodin strávila na porodním sále, a nakonec i omdlévala bolestí, požívala současně nejvyšší kredit v očích ostatních matek. Přece se nezměrným utrpením zocelila v ženu! Nemohla jsem přijít se svým vyprávěním, že náš porod byl malou domácí slavností, a netuším, co je rodit v hrůze a nesnesitelných bolestech. Paradoxně lépe na tom byla dívka, která zatím nerodila, nicméně visela očima na vyprávěních ostatních. Ocitla jsem se na okraji společnosti, stejně jako kluk, který před deseti lety nebyl na vojně a chce se bavit s chlapy u piva.
Můj známý vysokoškolský profesor z Konga, má na tvářích a čele rituální řezy z iniciace chlapců svého kmene. Mužem se takto stal ve dvanácti, a v dospělosti byl jedním z těch, kteří se přičinili o zrušení tohoto krvavého rituálu u své komunity. Pozastavujeme se nad ženskou obřízkou u afrických národů, ale zatím ne nad způsobem dnešních porodů. Anebo potřebuje naše komunita své „krvavé“ rituály, aby si její členové mohli říci ano, od této chvíle jsme jejími rovnoprávnými členy?! Vypovídá takový způsob zasvěcování o civilizovanosti společnosti?
