Hyeny na silnicích…

Tak jsem za hyenu, neb jsem odmítla odvézt přes Prahu automobilem kamarádku se dvěma dětmi, protože jsme pro ně neměly autosedačky.

Kamarádi Pavla a Honza mají dva syny – dvanáctiletého a rok a půl letého a vlastní také tranzit, v jehož útrobách se celá rodinka přepravuje. Nejčastěji matka hlídá děti lezoucí a hrající si v obytném prostoru tranzitu. Onehdy tak dorazili i do Prahy, ale protože měl otec ve městě práci, pojala Pavla nápad, že se s dětmi podívá k nám do domku za Prahou. Dodnes asi těžce nese skutečnost, že jsem ji s dětmi v Praze sprostě zanechala. Odmítla jsem totiž rok a půl letého chlapečka vézt ve svém autě chráněného jen její náručí. „My tak jezdíme, těch pár kilometrů – to se nic nestane,“ znervózněla mou odmítavou reakcí, ale apelovala na dobré vztahy. Neustoupila jsem. Viděla jsem už dost bouraček na silnicích i zahraniční autentické dokumenty z nehod - a to mě navždy vyléčilo z frajeřinek i představy „mně se přece nemůže nic stát“. Škoda, že tyhle drsné a krvavé dokumenty nevysílají i u nás. Vyhláška nevyhláška, zákon nezákon, v zahraničí mají potvrzeno, že po shlédnutí zoufalství a hysterického pláče účastníků nehody nad mrtvými dětmi, manžely, rodiči, se počet riskujících řidičů i automobilových nehod rapidně snižuje. A zatímco většina rodičů u nás kašle na vyhlášku určující vozit děti do věku dvanácti let v autosedačkách, brání se ekonomickými důvody (a tu tisícovku, co stojí sedačka utratí za mnohem větší hovadiny), ve většině aut dál lozí děti bez ochrany. A já se zatím připoutávám i při cestě po obci do obchodu – a považte, i při jízdě na zadním sedadle. Skutečnost, že jsem nesvezla to ubohé malé dítě mi kamarádi dosud nezapomněli. A přesto, kdykoliv příště nechám jejich dítě bez sedačky napospas mhd či jiným spojům.