Kafka a interiérový teror

Na první pohled jsou to dvě naprosto nesouměřitelné věci – před osmdesáti lety zemřel Franz Kafka a redakce Reflexu se bude stěhovat. Určitá kafkovská inspirace nicméně dojmy spojené se stěhováním provází. Na rozdíl od domáckého nepořádku ve staré redakci nás totiž v nové budově očekává Interiér.


Věřím, že interiérový teror nenabude v rámci Reflexu žádných mimořádných forem. Převažují tu lidé rozumní. Všudypřítomné čipové karty, nemožnost jen tak si někam vylepit plakát či pověsit obrázek, zvýšený důraz na úklid stolů, prostě prostupující vědomí, že prostor je moderní a je navržen architektem a má svoje estetické, nikoliv pouze funkční roviny – to vše a jiné se pravděpodobně bez větších problémů slije do nějakého přijatelného kompromisu.
Leckde prožívají takovou zkušenost ale opravdu těžce. Nedávno se stěhovala jiná, větší redakce a výzdoba nových kanceláří květinami byla považována téměř za smrtelný hřích. Administrativní pracovnice musely hrozit výpovědí, aby si mohly na stůl postavit alespoň po květináči. Před časem jsem také četl o jedné úřední budově, oceněné v architektonické soutěži – autor článku se rozhořčil nad necitlivostí úředníků, kteří do stylově navržených interiérů zasahují svoji výzdobou. Lidé, kteří nemají architekty příliš v lásce zobecňují – oni přece nenavrhují domy a kanceláře proto, aby se v nich dalo žít či pracovat, je to jejich umělecké dílo, seberealizace a to má svoje vyšší zákonitosti, než je nějaká pokleslá funkčnost, či pohodlí.
A tady jsme u Kafky. Důsledný interiérový teror by měl udělat ještě ten jeden rozhodující krok – vybírat do interiéru i vhodné postavy. K čemu je krásná kancelář, byť i s disciplinovaným úředníkem, který tu pokud možno nepracuje, aby nerušil dojem, když je takový úředník třeba tlustý a celkově ošklivý?! Jak ho sladit s ladnými modernistickými křivkami, či strohými pravými úhly? Oškliví nebo nevhodně tvarovaní lidé mohou estetickou kvalitu prostoru nenávratně zničit. Architekt by měl dbát na to, aby navrhl interiér i s vhodnými lidmi.
Není třeba si nalhávat, že už dnes nehraje při konkurzech velkou roli osobní dojem, líbivost uchazeče o práci. Někde je už nyní soulad vzhledu zaměstnance a prostředí, v němž pracuje samozřejmostí – například v recepcích moderních větších firem. Statistiky také uvádějí, že vyšší lidé mají výrazně větší šanci na dobře placené zaměstnání. Proč to tedy nedotáhnout? Stačí přeci v konkurzní komisi nahradit psychologa interiérovým architektem.
Talent, inteligence či zkušenosti jsou diskriminačním faktorem v nemenší míře než vzhled. A duchu doby by odpovídal spíše otevřený důraz na to druhé.