Situace ve školství bývá zrcadlem situace ve společnosti, která zjevně neví čí je a kudy kam. A ve školách si nyní mnozí znovu kladou otázku, jak a zda učit českou literaturu nebo literární kulturu - a někteří navrhují to nejjednodušší řešení: pryč s ní, ať je to volitelný předmět, na který se nikdo nepřihlásí, neboť nebude povinný - a šmytec. Nastane svatý pokoj, tedy svatouškovský pokoj, jehož se někteří rádobymoderní kantoři mermomocí dožadují - a argumentují vším možným, třeba zkušenostmi prachšpatnými, jenom ne tím, k čemu literatura je a proč je pořád na světě, třeba i v neškodné formě hravých esemesek.
Je to prastarý problém a vyrovnávalo se s ním vícero pokolení učitelů - i v dobách, kdy mnoho spisovatelů patřilo k zakázaným, předtím k nemravným, bezbožným atakdál. Obyvatelstvu to bývá víceméně jedno, pouze určití jedinci ho houževnatě (či stále rezignovaněji) vždy burcují z letargie - třeba hořekováním nad bědným stavem škol, produkujících pramálo myslící jedince. To ještě školství nebylo přefeminizováno a v povědomí přežíval mýtus o českém učiteli, vlastenci a obětavci, ve jménu nadprovinčních ideálů se snažícím alespoň trochu rozhýbat provinční umolousanost obecního lidu včetně svých vlastních svěřenců.
Kdo pamatuje šedesátá léta, ví, že tenhle mýtus o kantorovi (učiteli české literatury) byl tehdy spojován s pedagogem Milošem Hoznauerem, který do pavučiniště osnov a suchopárných pouček vnášel osobitý způsob vyučování literatuře jako divadelního představení. Volíme nadsázku, v každodenním chodu školy to věru šlo jen někdy, nicméně Hoznauer dokazoval, že se výuka české literatury nemusí nezbytně zpotvořit a zpitvořit do školometského memorování. Kladl důraz na všestranné domýšlení díla literárního, na "polidštění" výkladu, zplošťovaného už od rakouských časů na pozitivistické "co tím chtěl básník říci". Za postmoderny je tato otázka zhola nesmyslná: postmoderna nic nechce, jen říká.
Nakladatelství Dokořán vydalo k letošním pětasedmdesátinám Miloše Hoznauera jeho knihu Cesta do hlubin kantorovy duše - a Ludvík Vaculík autora označil za "šamana slov". Jistěže jde o klišé, Hoznauer byl "jen" kantorem vynalézavě tlumočícím hojná poselství děl literárních v podobě svérázného dobrodružství poznání a ducha - a rozhodně nepochyboval, že česká literatura či literární výchova má smysl. A bude mít smysl. Ti, co jí dnes opovrhují a zapuzují ji ze škol, mohou argumentovat leda svým neuměním učit, což neučiní. Proto by si mohli přiznat jinou věc: že nikdy nesvedou napsat knihu o své vlastní cestě "do hlubin kantorovy duše". A když se jim podaří co nejvíce ze škol vymýtit literární výchovu, bude i po jinačích hlubinách...
