Není divu, že se čiperné pražské nakladatelství ARSCI, sídlící na malebné Malé straně, zajímá o vydávání díla Jana Nerudy. Proto teď ARSCI vydalo vrcholné dílo české klasiky - totiž Nerudovy Povídky malostranské (s ilustracemi Kateřiny Bittmannové). Jenže tuto slavnou knihu úplně poprvé od roku října 1877, kdy spisovatelův skvost měl svou premiéru (s vročením 1878) vydalo v jiné podobě - totiž s ještě jednou povídkou navíc!
Znalec Nerudova díla a významný český bohemista Aleš Haman se totiž rozhodl prolomit letité ediční zvyklosti a díky porozumění nakladatelské redakce, čili Jarmily a Petra Lachmannových, rozšířil kanonický počet třinácti malostranských povídek o povídku čtrnáctou, opět malostranskou, napsanou v téže stylové rovině jako celý klasický soubor Nerudových textů. Připomeňme si však nejprve obecně známá a žel i obecně opomíjená fakta: Jan Neruda sestavil svou povídkovou sbírku z několika "malostranských" kratších próz, vydaných během let 1875-1877 časopisecky, a k nim připojil o deset let starší malostranskou prózu Týden v tichém domě. V této podobě vyšly Povídky malostranské ve druhém vydání v roce 1885. Pět let před autorovým úmrtím. Všechna další vydání tudíž zachovávají tu podobu Povídek malostranských, v níž vyšly ještě za spisovatelova života.
Jenže v květnu 1889 uveřejnil stárnoucí tvůrce v Národních listech - v cyklu rámci pravidelných fejetonů - text s názvem Pan Zeiler, který má mnohem blíž k povídce než k fejetonu a především má velice blízko právě k cyklu Povídek malostranských. Do dalšího vydání své knížky ji už Neruda zařadit nemohl: jeho dny se již krátily. A třeba by tak ani neučinil, mohl ji chápat pouze jako jeden ze svých "drobných klepů", asi by však dal za pravdu tomu, kdo by ho přesvědčoval o souznění Pana Zeilera s poetikou Povídek malostranských. Určitě by ho o tom přesvědčil a k zařazení Pana Zeilera do svazku povídek o Malé Straně by Nerudu přemluvil Aleš Haman. Argumenty by mu nechyběly a jeho obdiv k Nerudově dílu by našeho klasika potěšil: vždyť mluvčí dekadence dlouho prozaikovi nemohli přijít na chuť a dokonce ještě F. X. Šalda si uprskl, že Nerudovy prózy v něm vyvolávají dojem "hromádky štěrku".
Štěrk neštěrk, próza či fejeton Pan Zeiler se opravdu dobře vyjímá mezi ostatními Nerudovými Povídkami malostranskými. Vypráví se v ní o malostranském pořadateli místních procesí, jenž v nich vystupoval i jako předříkávač - a jednoho dne se dopustil zlé chyby, že se pokusil dát dohromady sedmero "svatoanenských hospodyň", ale chtěl mezi nimi mít jen ženy všestranně pořádné - a to zlé jazyky nemohly přejít jen tak. Má to jediný háček: Pan Zeiler musí pokaždé figurovat jako dovětek ke knize, poněvadž by jinak pozbyla smyslu pointa ze závěrečných Figurek: "Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou *povídkou malostranskou*!" Jak se ukázalo, spisovatel si troufl a ještě s jednou přišel. Pak to ale trvalo 115 let, než se tato malostranská povídka zásluhou Aleše Hamana a nakladatelství ARSCI přiřadila k ostatním třinácti. Teď by už jich vždy mělo vycházet všech čtrnáct - ať je také o jedno nešťastné číslo na světě i v literatuře míň!
