nahoru

„Doma“ po letech

JANA DOLEŽALOVÁ 28. dubna 2004 • 10:01

Přiletěla kamarádka z Londýna. „Tak tys rodila doma? To je báječné! U vás můžete rodit první dítě doma? U nás až druhé..,“ radovala se emigrantka let devadesátých.


Nevěděla jsem, zdali jí mám vysvětlovat, že u nás se moc rodit doma nemůže. Ani poprvé ani po několikáté. A kdo se takového „kousku“ dopustí, je považován více za blázna, než za zodpovědného rodiče. Bez ohledu na to, zda má k dispozici péči porodní asistentky, která je ve vyspělých zemích západního světa naprosto dostačující a profesionální oporou rodičky. Kamarádka odjela po maturitě v tehdejších Čechách autobusem do Londýna a v Anglii už zůstala. Nyní se vracívá na návštěvy rodičů, přátel a rodného města, tolik přesvědčená o tom, že se naše země změnila v podobnou společnost, ve které žije. Je správné brát jí iluze? Kamarádka nadšeně pokračovala ve vypravování: „Zrovna nedávno jsem asistovala u porodu. Známá rodila doma, tak jsem byla s ní. Porod trval skoro čtyřiadvacet hodin, ale všechno jsme báječně zvládli,“ rozplývala se. Z její řeči bylo zřejmé, že považuje porod doma za cosi běžného, normálního a zkušenost doprovázení za výbornou přípravu mladé ženy na vlastní porod. Mohla jsem jí vzít iluze a vyprávět o místní šovinistické diktatuře lékařů-porodníků? Poslouchala jsem ji, jak radostně rozpráví o prožité zkušenosti. Jen ať se zase vrátí do Británie a odžije si tam svoji mateřskou zkušenost, myslela jsem si, a doufala, že se z nostalgie po rodné zemi jednou nepokusí odrodit tady. Nemohla jsem jí o nás říci pravdu. Styděla jsem se .

JANA DOLEŽALOVÁ