Nedávno si naše kulturní veřejnost připomínala jednak nedožité devadesátiny Bohumila Hrabala, jednak deset let od úmrtí Karla Kryla; na Velikonoční pondělí také připadly šedesáté, žel rovněž nedožité Krylovy narozeniny.
Prostým okem se přitom dalo postřehnout, že přístup k oběma výročím byl podstatně odlišný. V Hrabalově případě dominovalo úsilí uctít spisovatelovu památku, což si Hrabal bezpochyby zaslouží, zvláště když byl v posledních letech života do určité míry vykazován do příslušných mezí: činila se z něho roztodivná hospodská figurka, byť kráčí o jednoho z nejčtenějších českých literátů. V této souvislosti se pak ohlašoval úctyhodný itinerář akcí, které se pořádaly na umělcovu počest. Připomínalo to jubilejní muzejní expozici s Hrabalem v hlavní úloze - a právem: spisovatelův vliv na soudobé literární tvůrce je větší, než jak by se zdálo. Jenom se nám pořád vtlouká do hlavy, že to byl neškodný milý stařík od půllitru, ačkoli šlo o tvůrce okouzleného surrealismem a existencialismem, obdivujícího moderní malířství a hlavně "něžné barbarství" života v mnoha podobách. Bude mít dál pěknou řádku pokračovatelů!
A Kryl? Ba i Česká televize si ho připomněla, nicméně přes všechna vlídná slova je vztah k veřejnosti k tomuto klasikovi zpívané poezie sice veskrze vstřícný a obdivný, ale i nápadně rozpačitý: jako by se stále ještě nevědělo, co s Krylem, kam s ním, kam až a za co za ho můžeme chválit: vždyť jeho politické jedovatiny ze začátku let devadesátých, týkající se politického života i národního charakteru, doposud vyznívají po čertech palčivě. Proto i některé nynější krylovské akce mohly působit skoro jako zakázané ovoce, Moc se například neví o bibliofilii s názvem Harakrylí, kterou vlastním nákladem vydala básníkova vdova Marlen Kryl a která obsahuje vybrané poetické komentáře pro RFE a několik dalších textů, zejména novoročenek (i s typicky krylovským obrazem "na schodech v závěji/ mrtvolky ideálů..."
Také pražská Národní knihovna se připojila svou chvályhodnou troškou k oslavám Krylova jubilea: připravila (za finančního přispění Marleny Kryl) ve svých prostorách malou výstavku Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína (v příležitostném tisku však má expozice pro změnu název Je jaro desáté), dokumentující Krylovu životní dráhu ukázkami jeho rukopisů, oznámeními o jeho vystoupeních, souborem knižních tisků atp. Bylo to komorní a pietní: pouze je škoda, že v Krylově minimedailonu napáchal profesor Antonín Měšťan pár chyb v české interpunkci a navíc jednu pořádnou hrubku. Anebo ty kiksy měl na svědomí někdo jiný? Ministr kultury Pavel Dostál tu píše o dluhu, který "vůči Krylovi česká společnost má". Žel to neupřesňuje ani v nejmenším. A mluví o "poučení mladších". Leč ti mívají k poučování značnou nedůvěru. Leda že by přicházela přímo od Kryla...
