Spisovatelští funkcionáři se propagují

V prosinci oslaví Obec spisovatelů patnácté výročí své existence: v závěru roku 1989 totiž vznikla instituce, kde se konečně mohli slovesní tvůrci sdružovat bez ideologických omezení. Výročí je ještě hodně daleko, ale Obec spisovatelů se rozhodla zviditelnit se už teď, v předjaří - a jak jinak než literární výstavkou?


Skutečně: skoro až do konce března lze shlédnout v přízemí staroslavného Klementina komorní expozici s názvem Obec spisovatelů se představuje. Každý tvůrce je tu zastoupen velkou podobenkou a několika knižními tituly. V jedné vitríně předseda Obce, Ivan Binar, blahořečí svým spisovatelským ovečkám, v jiné vitríně se dočteme, co všechno Obec dělá, nikoli již, co nedělá (to také nebývá při propagačních expozicích zvykem). V abecedním pořádku je v dalších vitrinách prezentováno pětatřicet literátů, členů Obce spisovatelů - a plzeňský Bohumil Jirásek si tady může připadat málem jako doma v plzeňských Sadech pětatřicátníků.
Dnešní Obec má zhruba sedm stovek členů, to znamená, že se dostalo tak na dvacetinu členstva, která byla vybrána podle nějakého klíče. Ten je průhledný: vedle předsedy tady defiluje celičká Rada Obce a její revizoři - a k nim jsou pak namátkou přifařováni pisatelé, badatelé, editoři a dokonce i překladatelé a historikové (!): má se tím as dát najevo, že v Obci smějí být členy ti i oni (ale proč??). Kvůli fotkám celé Rady se nedostalo na kdekterého známého tvůrce - byť někteří ani nejsou členy Obce. Expozici připravil mladý básník Bogdan Trojak - a potřeboval dosadit i reprezentanta nejmladšího pokolení. Žel to nebylo těžké: vybral sám sebe. Skromnost je Trojakovi cizí, a tak veřejnost ujišťujeme, že mezi mladšími tvůrci najdeme i výraznější talenty než je on. Jenže básník neměl příliš na vybranou, poněvadž z mladších literátů není členem Obce téměř nikdo - pomalu jedině Trojak! A ten se vynechat věru nechtěl.
Nicméně nevylévejme dítě i s vaničkou. Obec spisovatelů za čtrnáct roků existence nepochybně vykonala leccos užitečného a důležitého. Její prestiži by však prospělo, kdyby v Klementinu byli důstojněji zastoupeni ti, koho veřejnost zná, netoliko samí funkcionáři atp. Při vší úctě např. k Alexandře Berkové či Romanu Ludvovi: to jim vážně nevadí, že na výstavce figurují, a takové veličiny jako Körner, Páral, Vaculík, Vejvoda aj. nikoli? A při vší úctě k Zenu Kaprálovi nebo Rudolfu Matysovi: nechybí jim na výstavce jistý Ivan Wernisch? Nebo Miloslav Topinka? Nejspíše jim je kabát bližší než košile, takhle však návštěvníci notně kroutí hlavou a zaraženě bručí: To jsou ňácí divní spisovatelé! Jsou.
Vladimír Novotný