Vždycky když některá básnířka přesedlá na prózu, vyvolá to určité podivení a pozdvižení a především užaslé konstatování: hleďme, básnířka přesedlala na prózu! O to víc je takové žasnutí na místě, když jde o básnířku tak talentovanou a slibnou, jakou je Kateřina Rudčenková, autorka sbírek Ludwig (1999) a Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), mj. též nositelka německé Ceny Huberta Burdy, určené pro mladé východoevropské tvůrce.
Jenže Rudčenková se určitě nepovažuje za východoevropského, nýbrž za středoevropského tvůrce - a svým způsobem to dává najevo i ve své prozaické prvotině Noci, noci (vydalo ji nakladatelství Torst). Dominuje v ní pohled Středoevropana či Středoevropanky a tento kulturní horizont je znát též v jednotlivých vyprávěních, ať už se odehrávají v Praze, Norimberku nebo jinde. To jsou však pouze dějové kulisy konkrétních historií, jejichž podstatou je hledání a nalézání partnerských vztahů. A poté jejich podrobování zkouškám času anebo smýkání rozporuplnými povahovými vlastnostmi. Rudčenková nikde nepíše o citových vztazích pěkně od začátku do konce, vždy z nich vytrhává určité výseky, fragmenty, momentky, erotické scény - a i ti, kdo ji neznají, mohou rozpoznat v tomto přístupu autorčinu vášeň pro uměleckou fotografii. Navíc vskutku jedinečně, na rozdíl od mnoha svých pohříchu notně tlachajících literárních vrstevnic, nadaná prozaička a básnířka v jedné osobě ovládá i umění zkratky, ať už v postižení atmosféry, prostředí, partnerova chování či hrdinčina prožitku.
V závěrečné próze s názvem Poryv větru mi rozhazuje vlasy Rudčenková skládá hold svému tvůrčímu vzoru - rakouskému prozaiku a dramatikovi Thomasu Bernhardovi. A přichází zde se strhující variací ryze bernhardovského způsobu vyprávění a prolínání různých vypravěčských pásem. Svůj příběh pak komponuje jednou v dramatické tónině, podruhé opět na způsob zmíněných momentek, oněch náhlých prozření a zjevení. Ty zase jako celek ztělesňují určitou prozaickou mozaiku, složenou ze samých vjemů a dojmů, navíc velice vnímavých a překvapivě bystře se orientujících v křivolakých siločarách osudové pouti, mozaiku plně odpovídající autorčině nynější životní zkušenosti i životní filosofii. Nejeden čtenář by se mohl domnívat, že jde taktéž o prózu feministickou, jenže právě feministické spisovatelky by měly či mohly Rudčenkové závidět pronikavost a preciznost jejího pohledu, její schopnost popisu či dovednost tlumočit chvění a pnutí v naší psychice. Ale také odvahu vyznat se, že "má láska k životu je tajná, musím se plížit postranními ulicemi a sledovat své přízraky z dálky..."
