Kolega Tomáš Feřtek ve svém posledním sloupku psal o tom, jak trpí, když ho rozhlas neustále zásobuje informacemi o stavu třísel Dominika Haška, respektive Jaromíra Jágra. Je to dobrý příklad o stavu a povaze médií jako takových. V principu totiž dnes média ztrácejí schopnost rozlišovat důležité a nedůležité, či snad podstatné a nepodstatné.
Příčiny nejsou nijak složité. Médií a novinářů je prostě příliš mnoho. Zaplnit vysílací čas nebo příslušné množství tiskových stran není vůbec žádná legrace. Většinou to nelze udělat jenom tak, že novináři přeberou zprávy z tiskových agentur, něco někde opíší a něco si vymyslí. Musí totiž myslet na konkurenci a tedy na to, aby neztratili vlastní užitečnost a použitelnost, jako časová či řádková výplň pro reklamní bloky a inzertní strany.
Kdo to nezná, dokáže si jen stěží představit, jaké je to utrpení například v deníku, když máte ráno jasně zadaný úkol, že musíte napsat například šedesát až osmdesát zpravodajských řádek. A ještě ve dvě hodiny odpoledne, se nic zajímavého ve vám přidělené oblasti či ve vašem regionu nestalo. A nestalo se nic ani dvě hodiny před uzávěrkou. Ale noviny prostě vyjít musí.
Novinář se pak dostává do stavu, kdy je upřímně vděčný za autonehodu či požár. Čím větší, tím lepší. Ne snad, že by byl nutně krvelačný, ale s rozsahem katastrofy je počet řádků v přímé úměře. Natvrdo, a samozřejmě v nestandardně dramatických podmínkách, tohle popisovala Petra Procházková – říkala, že už nemohla dělat válečnou zpravodajku, protože se blížila stavu, kdy by měla radost z nějaké hodně krvavé události, o níž by se prostě dobře psalo.
Proto se novináři tolik těší na každoroční „sněhovou nadílku“, která kolegu Tomáše Feřteka také irituje. Co může být větší štěstí, než když ráno vyhlédnete z okna, vidíte, že sněží a je vám jasné, že šedesát řádek o kalamitě a zaspání silničářů bude v pohodě hotových už dopoledne. A totéž platí o tříslech. Pravda, sice to vůbec není nějak moc obecně lidsky, ani zpravodajsky důležité nebo objevné, stačilo by informaci podat mnohem stručněji a ne tak často. Ale: co může být větší štěstí, než když můžete o tříslech psát nebo mluvit každodenně a mít jistotu splnění svého zpravodajského penza…
Doufám, že je jasné, že tady nemluvím o kvalitě novinářů. To je jiné téma. V tomhle výseku skutečnosti platí, že novinář referující o tříslech nebo kalamitě může být schopný podat velmi dobrý výkon v jiné oblasti. Třeba už zítra. Prostě jiný den. Mluvím o kvalitě médií. A tady neexistuje podle mě nějaký jednoduchý návod, jak se s ní srovnat. Nemyslím totiž, že platí to jednoduché – vždyť můžete vypínat, nečíst, nekupovat, vybírat si…
Problém je právě v té zahlcenosti informačního prostoru nepodstatnými informacemi, které jako nepodstatné na první pohled či poslech nevypadají. Novináři vám to neusnadní, naopak. Ty svoje řádky napíší pokud možno tak, aby se zdálo, že právě tahle událost pohnula přinejmenším obrazem posledního dne. To je ta informační past – podstatné od nepodstatných informací rozliší bez větší námahy pouze ten, kdo už ty podstatné stejně zná.
