V Edici českých autorů, kterou vydává olomoucké nakladatelství Votobia, nyní vyšla druhá próza čtyřicetiletého karlovarského literáta Josefa Strausse s břitkým názvem Jako kus masa! Tato kniha si nezaslouží, aby zapadla: při troše dobře cílené reklamy by se z ní dokonce mohl stát knižní hit. I když (nebo poněvadž) nenabízí žádné apartní cvrlikání nebo bavení od bavičů, spíše to je horror na téma, o němž naše krásná literatura jako by neví.
Strauss totiž napsal knihu se všemi znaky vzrušujícího beletristického příběhu. Stojí na dramatickém vyprávění, zároveň však má blízko k reportáži nebo k žánru literatury faktu, přičemž obžalobné, ba investigativní. A nic na tom nemění skutečnost, že nejde o žádnou aktualitu a že se děj odehrává v pradávném roce 1995. Krátce řečeno, autor vypráví o osudech či spíše o koncích dívek, nejednou ještě nezletilých, které byly uneseny takzvanými obchodníky s bílým masem. A pak uvrženy nikoli do velepočestných nočních klubů, nýbrž, duševně i tělesně zmasakrovány, buď prodány např. do arabských zemí, nebo předkládány jako exkluzivní člověčí zboží, jako kusy živého masa určeného k sexuálnímu trýznění či úchylným požitkům k libosti zákazníků. Nikoli náhodou se příběh odehrává tam, kde je po takové nabídce největší poptávka: na Karlovarsku, kde je početná cizinecká klientela. To třeba bohatý ruský zákazník rád škrtí mladé ženy, a tak si přijde zaškrtit - a zaškrtí. A zaplatí, rád. U Strausse nejde o nejstarší řemeslo na světě a o historky s tím spojené, nýbrž o holý fakt, že jeho nešťastnice přišly do (českého) pekla. Krátký bude jejich svět, řekli bychom s Wintrem: pokud neskončí v cizině, zanedlouho zmizí znetvořené v igelitových pytlích. Co prožijí nebo prožívají před svou likvidací, budiž důkazem, že markýz de Sade nepřeháněl ani trochu, když v člověku rozpoznal to, čemu se pak říkalo sadismus.
Pokud se některá oběť z této Sodomy zázrakem zachrání, na celý život si odnese nenávist k mužům, kteří jí v mysli splynou s pouhou existencí jejich věznitelů a mučitelů. Jenže ti, kdo je střeží v koncentráku pro sexuální otrokyně (znajíce de Sada jim můžeme klidně říkat lidské bytosti), nejsou žádní misogynové, neřídí se pudovou nenávistí k ženám: jsou to v jádru prostoduší braši, kteří jsou rádi v balíku, rádi slouží, přisluhují a posluhují, rádi si užívají; malér je v tom, že v životě neumějí nic jiného, než být vzteklými psy. Vedli by si stejně přičinlivě kdysi v nacistickém vyhlazovacím koncentráku stejně jako teď ve vyhlazovacím sovětskoruském koncentráku pro Čečence: všude, kde by brali žold a hlavně kde by si troufli být mocní a zlí, ať ve vztahu k bezbranným židům nebo dnes k bezbranným adolescentkám. Plyne z toho jedno smutné poučení: pokud vám unesou dceru, raději nečtěte Josefa Strausse. Tohle zlo totiž nezmizí: má horu peněz.
