Za svých surrealistických roků si klasik Vítězslav Nezval přál či spíše o tom snil, ať už brzy nastane doba, kdy se budou básně psát rovnou na nebe. Časy se změnily, na nebi bývají k mání leda ohňostrojové rachejtle nebo nočněklubová erosrdíčka nad Hradem, zatímco poezie žije jakoby dvojím životem. Má se čile k světu v literárních ghettech. Nemáme tím na mysli skutečná ghetta, společenství tohoto ražení nejsou nikterak a nikomu uzavřena (i když špetka talentu je naopak srdceryvně žádána) a pořád jimi proudí velké množství adeptů slovesné tvorby.
Právě ti se psaním veršů snaží překlenout absenci toho, co jim ve světě zaplavovaném jalovými informacemi a inspiracemi nejvíce chybí, totiž: poezie.
Jenomže poezie má být poezií, nikoli hraním si na poezii nebo napodobováním toho, co se někdy tuze ošemetně tváří jako poezie. Anebo psaním literárních textů vytržených z obvyklých souvislostí kulturní komunikace a uplatněný nikoli ve světě kultury literární, nýbrž v užitém neboli uživatelském kontextu kultury masové, hromadné neboli pseudomediální. Tady se vytváří druhý život poezie čili poetického uměleckého textu. Ten může být použit v nejrůznějších situacích, na svatebním oznámení stejně jako na smutečním parte, a pochopitelně také k nejrůznějším reklamním účelům. Zde se sluší raději napsat oučelům, poněvadž takto zacílený text se stává oudem sloužícím všem i proti všem.
Příklad takového konzumního uplatnění literárního textu lze najít i na ubrousku. Zachycuje se na něm (určitě fiktivní) nahlas nevyslovený a vskrytu se odehrávající dialog či dvojmonolog mezi usměvavou mladou ženou (s mobilem u ouška) a pohledným mládencem (s holou hrudí a čistými podrážkami). Mezi oběma siluetami čteme útržky jejich myšlenkových pochodů, směřujících k jedinému, co je v dané souvislosti směrodatné. Repliky se střídají; ona soudí, že "je to fakt sympaťák", on oceňuje, že "má ráda stejnou muziku" a pak "líbí se mi, jak voní", ona je okouzlena, že on poznal, že má ráda slunečnice, zmítají jí ale pochybnosti "určitě má holku", také on přiznává: "mám strach jí brknout, co když někoho má?..." - načež text dospívá k postupnému vyvrcholení a v myslích dvojice zaznívá stále naléhavěji: "ale třeba myslí na to samé co já... ale třeba myslí na to samé co já... ale třeba myslí na to samé co já...". To znamená na návštěvu jednoho z pohostinství McDonald's. Jde o druh letáku, obdařeného kromě loga firmy rádobyuměleckým textem, jenž má občany utvrdit v odhodlání navštěvovat zázračný, poetický svět hamburgerů a kuřecích křidýlek, aby tam - jako ti dva - dospěli ke splynutí duší a poté, jinde, třeba i těl.
Jistěže jde o typ naivních veršíků, určených k jednorázovému použití, jakož i o reklamní text, stvořený víceméně též a pouze k jedinému účelovému využití. Zároveň je to kouzlo nechtěného, něčeho skoro surrealistického, hraničícího s nonsensem a černým humorem...
