Půjde to nebýt od husího sádla?

Vstup do Evropské unie se blíží mílovými kroky a je čas se ptát, jaké postavení v ní bude mít naše tuzemské písemnictví: věru jiné než třeba lucemburské, ve kterém se to literátům píše ve světovém jazyce! Možná zas vypadnou ze skříně nějací kostlivci jako třeba náš vztah k českým autorům exulantům a naopak vztah exulantů k domorodému spisovatelstvu českému. Rozuměj vesměs bývalých exulantů, dnes našich krajanů žijících v zahraničí. A může dojít i na odjakživa tolik ošemetný vztah literárního bratrstva autorského k literárnímu bratrstvu kritickému.


Co se totiž nedávno nestalo: jeden náš posrpnový exulant vydal v Čechách knihu - a nedostalo se jí nadšené kritické odezvy. To se mohlo přihodit kdykoli v minulosti (nemáme na mysli někdejší ubohé ideologické výpady), dojde k tomu i v budoucnosti. Unie Neunie: autoři a kritici nejsou vůči sobě tak hodní jako Čapkovi pejsek a kočička. Leč náš exulant či český literát usedlý v zahraničí nemeškal a jal se hájit své veledílo. Možná i právem, leč vzal to opravdu zkrátka. Nemá smysl ho jmenovat, nejde totiž o hádání se o kvalitu knihy, nýbrž o fůru jedovatých slin, které na zemi českomoravskoslezskou dopadly a mohou i jindy dopadat - a literatura je pak pouze prostředníkem. Však slyšte!
Dotyčný se tuze rozezlil a rozkatil, proč je jeho dílo u nás málo chvalořečeno, a viníka ihned nalezl jednak v celičkém státě, jednak v kritice literární. Jejím jádrem je podle něho "hafání čilých pudlíků" a zmůže se nanejvýš na naučené poučky a fráze, na "nudu a mlhu mlhoucí". A co kritici provozují, je leda nějaké cvrlikání po vzoru vrabců. Jednoho z našich předních kritiků pokládá tenhle literární krajan za "člověka obzvláště obdařeného zatemnělým duchem". Však se není čemu divit: ti kritici pocházejí ze země české a jejich vlast není ničím jiným než "rájem oplývajícím smrdím, sraženým mlékem, klihem a husím sádlem". Uf. A to není všechno: je-li kniha odtamtud v Čechách kritizována, znamená to, že tohle Česko bude takový "zapařený skleník", ve kterém, ač je to odporné, se "člověk nemůže nepošpinit".
Skutečně: nemá smysl jmenovat. Jde však o klasický případ zpupného peskování a plísnění vzdělanců z jednoho zapařeného skleníku. Z toho skleníku, z něhož exulant kdysi uprchl a v němž doposud shledává jen zemi klihu a husího sádla. Nic naplat - též s takovým vztahem k české literatuře se můžeme v Eurounii setkat. A nejenom u našich vševědoucích a všechápajících ex-exulantů.