Měla jsem v úmyslu napsat o problematice pohřešovaných dětí, které nebyly nikdy nalezeny. Je jich v České republice několik desítek a proces, jakým hledání začíná, pokračuje, a kde vlastně končí, když rodiče stále čekají a policisté už dávno mají na starosti jiné záležitosti je jistě zajímavý. To by ovšem u nás musela policie opravdu fungovat …
Provolat se na pražské oddělení vyšetřování nebylo zas až tak těžké. Sjednat si s nimi schůzku, se také nezdálo problematické. Jistý kapitán si mě pozval na druhou hodinu do domu za Park Hotelem u pražského Výstaviště. Do vrátnice si pro mne přišel s malou kolegyní, jejíž hlavní zájem spočíval v tom, zdali jsem si vypnula svůj mobilní telefon, přičemž jeho pouhé přepnutí do režimu nevyzvánění ji neuspokojilo. Vypnula jsem tedy telefon docela, nechala projet batůžek rentgenovým zařízením, prošla bezpečnostním rámem a nechala si zkontrolovat doklady. Pak mě vedli. Společně. On a ona. Jako z vzorce pro klasický film či povídku. On-dobrý, ona-zlá. Vedli mě spolu pustými chodbami s některými dveřmi pootevřenými, kde byly vidět sektorové stoly, na nich hrnky s kafem a div ne nohy na stolech. Pak jsme vešli do prázdné místnosti. Sektorový nábytek, za který by se nemusela stydět žádná socialistická škola. Posun téměř čtrnácti let se tu nijak neprojevoval. Sedli jsme si. Vyložila jsem kapitánovi i jeho kolegyni o co mi jde. Získat informace o procesu pátrání po pohřešovaných dětech, které se nikdy nenašly. Pak nastalo něco, co by sečtělý člověk mohl přirovnat ke Kafkovým pasážím z Procesu, a ti méně znalí a primitivnější k absurdní situaci, kterou by normálně myslící člověk nikdy nemohl ve své mysli vykonstruovat. Hodina a půl, kterou se mi on a ona věnovali spočívala v tom, že mi ona-zlá a on-dobrý, vysvětlovali, jak nemohou zodpovídat mnou položené otázky, protože mají moc práce. Schizofrenní na tom byla skutečnost, s jakou pečlivostí a trpělivostí, v toku jakoby nekonečného času, soustředěně vykládali důvody, že opravdu nemohou mou potřebu informací uspokojit, neb by mi museli odpovídat asi tak hodinu, což ze svého času dát rozhodně nemohou, protože já si přece nedokážu představit, jak to mají ve své práci hektické, těžké, náročné a nikdo to za ně přece neudělá. Onen drahocenný čas plynul. Po hodině a půl mě pak vedli zpět po široké pusté a tiché chodbě a mně udělal venku opravdu dobře čerstvý vzduch a slunce. Od té doby si telefonujeme. Střídavě bere telefon on-hodný či ona-zlá a vysvětlují mi, jak ona-zlá či on-hodný mají školení, soustředění, výjezd do terénu, takže budou k zastižení tak po měsíci či dvou. A opravdu toho mají tolik, že se mi nemohou věnovat … Jsou ochotni se mnou viset na telefonu i přes půl hodiny, jen aby svoji „nečinnost“ zdůvodnili. Nevím, jestli onen materiál o pohřešovaných dětech někdy napíšu. Zato se mě zmocnilo nepříjemné podezření, že „orgáni“, kteří přistupují k tak jednoduchému úkonu jako je otázka-odpověď tak těžkopádně, nemohou nikdy žádné pohřešované děti najít. A když, tak jen velice ale velice šťastnou náhodou. Vtipy o policajtech jsem od toho dne přestala považovat za vtipné. Ony jsou totiž smutné.
