Mladý prozaik Miloš Urban si v posledních letech vytvořil výtečné spisovatelské renomé a jeho knihy představují velmi ceněný i nemálo čtený knižní artikl. Navíc se u něho, mimo veškeré více či méně oprávněné kritické výtky, setkáváme s nepochybnými uměleckými ambicemi. A se sympatickou snahou si získat čtenářskou obec, a to nikoli nějakým laciným podbízením či ještě lacinějším, zároveň však bezútěšným rozmazáváním své spisovatelské tváře, nýbrž snahou být svůj, nevlichocovat se, a přitom mít nadhled nad problematikou látky i nad stylistickou rovinou, pro niž se v tom či onom svém románu umělec rozhodl.
Kvůli tomu všemu si Urban dozajista zaslouží čtenářskou i kritickou přízeň, i když - a teď se už blížíme k příslovečnému jádru pudla - se tematická křivka jeho knih nebezpečně, jak se stále víc zdá, vychyluje k určitému zkonvenčnění daného příběhu, v němž si Miloš Urban doposud počíná s neobyčejnou vypravěčskou suverenitou. Teď v nás ale může sílit pocit, že toto zkonvenčnění se do značné míry promítá i do medializace autorových knížek. Medializace jistěže není ničím ničemným a bývá mnohdy knihám i literátům více než k čemu, musí však jít o korektní způsob komunikace: nebudeme přece tvrdit o vodce, že je vodou, a o vodě, že je vodkou, i když jsou obě tekutiny od sebe k nerozeznání...
Aby nyní spisovatel dosáhl co největšího obchodního úspěchu své nové knihy (tj. románu Stín katedrály), pro niž si přisvojil název kdysi neblaze proslulé prózy Josefa Jelena, odhodlal se k efektní reklamě: prosadil jako šéfredaktor nakladatelství, v němž jeho dílo vyšlo, nechť jsou plakáty upozorňující na jeho novou práci v pražském metru umístěny tak, aby je i uspěchaný našinec nemohl nepřehlédnout. A proč ne? Jenže tato literární reklama je trapně nepravdivá a nabízí nikoli snad vodu místo vodky, nýbrž pokoutní cirkusáctví místo uměleckého prožitku. Na všech sloupích na nás v metru civí nápis, vábící k dílu, jež se tímto charakterizuje jako "krvavý román o ztrátě lásky".
Dávno již víme, že v reklamě i v životě jsou nejpůsobivější ty lži, které vypadají jako pravda. Ve Stínu katedrály se opravdu prolévají učiněné škopíky krve a láska je na útěku, ale možná pouze jedna a ty ostatní už zhola nikoli. Proto takhle pojmenovat rafinovaný, možná přespříliš rafinovaný Urbanův román, vracející se k finesám dekadence a pokoušející se o sepětí tajemna s humorističností, to je pořádně dryáčnická fuška. Stín katedrály je totiž o něčem úplně jiném a neměl být medializován podobně prostoduše a rádobykoumácky? O tom se pak říká, že je to chucpe.
