Hle: námět pro román, pro životopis, pro literaturu faktu...

Na našem knižním trhu se objevuje spousta všelijakých životopisů a pamětí, tu pirátských, tu autentických, často mlátících prázdnou slámu. A také spousta narychlo spíchnutých překladů nejrůznějších spisků o hrdinech nebo antihrdinech esesáckého ražení, zatímco o osobnostech tzv. první republiky není ke čtení skoro nic. Několik výjímek, například knihy o Janu Masarykovi, Josefu Preissovi nebo o Ferdinandu Peroutkovi pouze potvrzují neblahé pravidlo, že doma jako by opravdu není nikdo prorokem.


Přitom takových "proroků", neboli výrazných kulturních, politických či historických osobností máme nikoli snad habaděj, nicméně stačí mít dobrou vůli si někoho zvolit a životopisec nebo romanopisec by měl určitě materiálu dost. Inspiraci je navíc možné najít v rozmanitých situacích - třeba i v Národním památníku hrdinů heydrichiády v pražské Resslově ulici č. 9. Tam totiž po celý říjen (takže event. zájemci by ji ještě stihli navštívit) probíhá výstava Generál Sergej Vojcechovskij - voják a demokrat. Není to ledajaká výstava: probíhá pod záštitou prezidenta České republiky plus předsedy Senátu Parlamentu České republiky, došlo k ní z iniciativy výboru Oni byli první ve spolupráci s Vojenskou sekcí Konfederace politických vězňů a též s Československou obcí legionářskou. Zejména však jde o opožděnou satisfakci jedné významné postavě našich nedávných dějin.
Významné, jenže nadobro zapomenuté - jak už to bývá. Stručně shrňme, že Vojcechovskij se jako absolvent ruské Imperátorské akademie generálního štábu stal jedním z velitelů našich legií v Rusku a členem jejich vojenského kolegia. Později bojoval v Bílé armádě jako jeden z vrchních velitelů, jako exulant pak odešel do Československé republiky a postupně se propracoval na jeden z nejvyšších postů v naší armádě: roku 1935 se stal Zemským vojenským velitelem v Praze. V roce 1938 patřil ke generálům, kteří požadovali nepřijetí tzv. mnichovského diktátu, pro svou minulost byl však prezidentem Benešem považován za překážku pro jednání se Stalinem. Za protektorátu se podílel na našem odboji. A v květnu 1945 byl nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií z Prahy a poté zahynul v sibiřském koncentráku. Sešel z mysli, až před šesti lety mu byl udělen in memoriam Řád Bílého lva.
Toto vyznamenání však bylo uděleno člověku, o kterém, s mírnou nadsázkou, dnes nikdo nic neví. V Brně mu bude zakrátko odhalena pamětní deska - leč Vojcechovskij by si zasloužil samostatný knižní životopis. Jeho osud je ale unikátní námět i pro román...