Denisa od poloviny devadesátých let cestuje a jestli ví něco při svých devětadvaceti letech jistě, tak to, že nechce žít v Česku. Žila několik let v Irsku a nyní pobývala na Novém Zélandu. Živila se různými způsoby. Pomáhala s dětmi, pracovala v ubytovnách. Ani tento kočovný život ji nedonutil zamířit zpět do rodné země. Pokaždé, když se tu na pár týdnů objeví říká, že tady žít nechce. Když po krátkém setkání, které vymezuje čas v zemi strávený, odchází ze setkání s přáteli, napadá na levou nohu. Když byla mladší, byl její hendikep zřetelnější, teď, po několika operacích, se dá její kulhání přirovnat k natažení svalu při sportu. Jak dlouho by se dala tato vada maskovat za sportovní úraz, když je v očích lidí, kteří se na ni podívají zřetelný soucit: taková mladá, a…
Denisa o tomhle stigmatu, kterým jí lidé odsouvají někam dál od sebe, nemluví, ale je jasné, že na druhém konci světa lidé tenhle odlesk v očích nemají. „Na Novém Zélandu jsou lidé mnohem pohodovější, příjemnější a tolerantnější,“ vysvětluje, proč chce žít v zemi na druhém konci světa. „A je to dostatečně daleko odsud,“ dodává sarkasticky. A pondělním letadlem odlétá, aby strávila nekonečné hodiny v letadle, přestoupila ve Vídni, Tchajpeji či Singapuru a doletěla do země, kde jsou k sobě lidé slušní, ohleduplní a lidštější. A nás tady nechává. Ve světě, který jsme si sami zařídili, a odkud by nejraději utekli všichni, kdo jsou o něco tlustší, ošklivější, bezvlasejší, slepější, než je všeobecný ideál. Zjištění, že jsme zaslíbená země jen pro ty, kteří jsou tak říkajíc v normě, není lichotivé. Možná si řeknete, že Denisa není dostatečně silná osobnost. Na druhou stranu, proč by ale zůstávala tady, když objevila zemi, kde její osobnostní a fyzické vybavení naprosto stačí k rovnocennému životu mezi ostatními?!
Otázka do diskuse:
Je to s naším chováním k lidem vybočujícím z normálu opravdu tak špatné?
