Špatné zprávy o právu a právech

Dvě špatné zprávy o stavu práva v téhle zemi a o její celkové kultuře přišly v minulých dnech: ministerstvo školství trvá na tom, aby chovance dětských výchovných ústavů sledovaly na každém kroku kamery a odposlechy. A exekutor přišel vymáhat soudní rozhodnutí do školy – nestavil se tady ovšem třeba pro stolek a židle zadlužené instituce, odváděl desetiletého kluka.



Začněme zjevnými argumenty, která obě tato rozhodnutí podporují. Tak pokud jde o výchovné ústavy, respektive polepšovny – některé děti z ústavů jsou nepochybně velmi otrlé až nebezpečné, dají se jen velmi těžko zvládnout, mohou ohrožovat své spolubydlící, mohou utíkat. Počty, vybavení, pravomoci a kvalifikace vychovatelů - “dozorců” jsou navíc omezené, za což může především obecný nedostatek financí. Kamery a odposlechy mohou tak možná někdy zabránit nejhoršímu. Ministryně školství kamery chce a opírá se o právní rozbor, ombudsman kamery odsuzuje a opírá se také o právní rozbor.
Exekuce dítěte má také na první pohled své jasné důvody. Otec, který exekuci požadoval neviděl svého syna už dva roky, matka mu ho odmítá “půjčovat” a to přesto, že soud rozhodl jinak. Otec má právo dítě vidět každý druhý víkend. Vymahatelnost práva je malá, výhody jsou na straně toho, kdo se soudnímu výroku protiví, je zjevné, že rozhádaní rodiče se patrně už nenávidí a že dítě může matka manipulovat proti otci. Ten ztrácí s každým dnem šanci ještě obnovit se synem alespoň trochu normální vztah. A je také pravda, že v tuzemsku se otcové domáhají po rozvodu svých práv na spoluvýchovu dítěte jen velmi těžko.
A teď můj názor. Myslím, že kamery a exekuce dětí jsou nepřijatelné. Přes všechny důvody pro, přes všechny složitosti daných témat, svědčí tato řešení především o státním souhlasu s porušováním práv dětí, dokonce s jejich týráním a manipulací. Tato rozhodnutí jsou zkratkovitá, zoufalá, nekoncepční, krutá, necitlivá… To neznamená, že by otcové měli rezignovat na svá práva, nebo přihlížet manipulaci svých dětí svými bývalými manželkami ( a samozřejmě to platí i naopak). To neznamená, že by společnost měla na děti v polepšovně nahlížet jako na anděly, jimž je třeba vždy po ráně nastavit druhou tvář a mít za to, že to z nich učiní slušné a zodpovědné lidi. Znamená to pouze tolik, že je třeba najít jiná řešení.
Od toho máme politiky, oni od toho mají ke konzultaci odborníky. A jestli politici na takový úkol nestačí – pryč s nimi. Zasluhují toho totiž v takovém případě mnohem spíše, než když prošustrují miliardy třeba na stavbě dálnice. Přispět k vytváření podmínek pro slušné chování k dětem je totiž přece jenom důležitější.