Byla jsem v Bílém domě s hrstkou dalších českých novinářů. Starala se o nás paní Mary. Zařídila akreditace, zavedla do místnosti, kde se konají tiskové konference. Paní Mary bylo v červenci sedmdesát sedm. Má bílé vlasy, hůl a malou červenou taštičku s vyšívaným motýlkem - na odklápěcí mobil.
Bavila se se mnou ráda, protože prezident Bush jednal kdesi v pracovně s premiérem Špidlou a nebylo celkem co dělat. Mary pracuje pro vládu od roku 1948, nastoupila za prezidenta Eisenhowera. V Bílém domě se od roku 1968 stará o novináře (vláda prezidenta Nixona). Mohla by sice jít do důchodu, ale nechce se jí. Bydlí kousek od State Departmentu a tak je v práci taxíkem za pár minut. Pokud přeci jen jede do práce vlastním vozem, modlí se k broži zlatého andělíčka, kterého má připíchnutého hned vedle bílého odznaku státní služby – aby to místo na zaparkování našla. Mary se nikdy nevdala: její dvojče zemřelo v devíti měsících a jí zbyla jen sestřenice kdesi na druhém konci Spojených Států. A Bílý dům.
Jinak je Mary od rány. „I když je v tiskovém oddělení Bílého domu mnoho lidí, kteří jsou jí služebně nadřízení, co řekne ona, platí. Je to šedá eminence,“ vysvětlil mi Petr Janoušek, tiskový tajemník České ambasády ve Washingtonu, který je s paní Mary v častém pracovním kontaktu. „Já bych vás tam ráda pustila, děti, ale nejde to, pravidla jsou pravidla, Bílý dům si to nepřeje,“ vysvětlovala mi Mary a tvrdila, že na fotopool s premiérem Špidlou a prezidentem Bushem mohou být vpuštění jen „opravdoví fotografové“. Jak pozná, kdo je opravdový fotograf a kdo není? Léta praxe. A tak nemám fotku premiéra Špidly s prezidentem Bushem. Mohla jsem ale poslouchat vzpomínání inventáře Bílého domu, paní Mary. Zažila všechny americké prezidenty posledních padesáti let. Jen doufám, že mi tohle všechno budete věřit.
