Známý literární kritik Milan Jungmann, spojovaný se skvělou érou Literárních novin z let šedesátých, uveřejnil v Lidových novinách posouzení nové prozaické knížky výrazného středogeneračního literáta Michala Šandy Sudamerická romance (vydal ji brněnský Petrov s podtitulem Kronika osidlování Gran Chaca). Jungmann ji analyzoval tak důkladně ...
Známý literární kritik Milan Jungmann, spojovaný se skvělou érou Literárních novin z let šedesátých, uveřejnil v Lidových novinách posouzení nové prozaické knížky výrazného středogeneračního literáta Michala Šandy Sudamerická romance (vydal ji brněnský Petrov s podtitulem Kronika osidlování Gran Chaca). Jungmann ji analyzoval tak důkladně, jako by svou recenzi psal do někdejších literárních Literárek, nikoli do soudobého deníku - a posléze vynesl zjevně příznivý verdikt. O ten však nejde: vždy záleží dílem na subjektivním kritikově gustu, dílem na jeho objektivním smyslu pro vývojové souvislosti novodobé tvorby, zda kniha zaujme či nikoli, resp. zda ho zaujme doopravdy, takříkajíc ho "osloví", anebo o ní poreferuje jen tak ze slušnosti, víceméně v duchu rčení "proč ne, ale také nic moc".
Problém je však v něčem jiném: zprvu mezi řádky a poté už v konkrétních formulacích zkušený kritik opakovaně předkládá a připomíná otázku až hamletovskou: co s knihou, která se obrací k malé čtenářské vrstvě? Která je od svého literárního početí adresována pouze čtenářským fajnšmekrům, a to jedině těm s velice vybraným vkusem? Abychom nenapínali, prozraďme, že u Šandy kráčí o půvabnou postmoderní stylizaci dobrodružně cestopisného vypravování o zážitcích jednoho českého mládence v málo zabydlených prostranstvích jihoamerického Gran Chaca v předvečer první světové války - a jeho protagonisty jsou nejen domorodci a rozliční přivandrovalci, ale třeba i lenochod, z něhož se pak vyklube mravenečník, nebo také argentinští fotbalisté, mistři světa z roku 1978 atakdál. Je to roztomilé čtení, které o všem, co se v knize děje i neděje, vypovídá právě tak smrtelně vážně jako smrtelně nevážně - a pro tento druh "čistého literárního humoru bez vtipu", plného aluzí, paralel, odkazů pochopitelně nemá každý pochopení. Milan Jungmann ho má, kroutí ale hlavou nad tím, že to vše je určeno pro příliš málo čtenářů. Pro příliš málo lidí. Ba možná dokonce jenom pro vlastní autorovo potěšení.
Jenže kritérium tzv. čtenářského ohlasu je notně ošemetné a k tomu ještě ošidné. Kdo by rád nesáhl po knize, kterou čtou "úplně všichni", i jedna generace za druhou? Mnohokrát ale takový úspěch bývá tuze pomíjivý a po pár letech si pomalu nikdo na bestselleristu ani nevzpomene. A texty, jež si autor psal jenom pro vlastní potěšení, pro přátele či pro kulturní fajnšmekry, se mohou stát celosvětovou "povinnou četbou". Namátkou Kafkovy. Tím nebudiž řečeno, že Šanda je nový Kafka nebo že Kafka je starý Šanda, ale argumentovat okamžitým čtenářským úspěchem má smysl jen u knih, které po úspěchu prahnou. A ty jiné jsou - jiné.
