Nechci vás pořád zásobovat temnými úvahami o Iráku a nedostatečnosti médií či politiků. Tak nabízím dnes odlehčené čtení o tuposti. Tedy doufám, že to bude odlehčené čtení. Moje zážitky byly trýznivé.
Byl jsem na zahradě s jedním z našich psů. Je to velký kříženec německého ovčáka a rotvajlera. Vypadá drsně a umí mít velmi nepříjemně upřené žluté oči. V okolí hárá několik fen, tak Fredy - tak se jmenuje – rozšiřuje teritorium co to dá. V sobotu mi utekl přes silnici a to rovnou ke dvěma mladým lidem, kteří tu šli s labradorem. Labradory asi znáte – jsou to hodní, neagresivní psi. Bylo zcela jasné, že je otázkou času, kdy Fredy toho psa napadne, hnal se přímo na něj, položil mu hlavu na hřbet, začal tiše vrčet, odhaloval stoličky…. Když mladí lidé viděli, že začínám být nervózní a snažím se Fredyho chytit za kůži na hřbetě a odvléct ho, chlácholivě mi sdělili: “Nebojte se, ten náš mu neublíží.” Jinak nedělali vůbec nic. Ó tuposti! Ó tupá omezená dosebezahleděnosti! Kdybych neměl plné ruce práce s Fredym – podařilo se mi ho za jeho stálého vrčení odvléct - tak bych zůstal asi jenom ohromeně stát a těžce bych vydýchával tu vlnu bezstarostného a sebevědomého idiotství. Dobrá, řeknete si, je to maličkost. Tak by se dva psi porvali. Ale jednak to samo o sobě může být dost zlé. Jednak tu jde hlavně o příklad té omezenosti. A ta je u mnohých lidí plošná. Zdaleka se nevyčerpává jen neznalostí psů a přesvědčením o dokonalosti toho vlastního. Je to životní náplň, program. Mohutnost osobnosti. Ideologie složená ze Sokrata a Descartesa obrácených naruby: “Nemyslím, tedy nepochybuji a všechno vím.”
A ještě jeden postřeh ze soboty. Připadlo mi fascinující, že na ČT i na Nově ovládl hlavní večerní vysílací čas Kevin Costner. Na Nově běžela Pomsta, na jedničce Posel budoucnosti. V obou filmech hrál Costner hlavní roli, jeden i produkoval, druhý i režíroval. Dva pomalé, hloupé, patetické, senitmentální filmy. Costner v obou téměř neopouští svoji snad jedinou větší hereckou kreaci – chlapecky nejistě se usmívá jen jedním koutkem úst a jemně uhýbá pohledem. Mate. Protože za touhle maskou dřímá drsný, přímý hrdina. V Pomstě vítězí nad mafiánským bossem, jenž uvrhl svoji ženu - jeho milenku do nevěstince. V Poslu budoucnosti rozdává lidem naději ve světě zničeném válkou tím, že se stává pošťákem a nakonec přemůže tyranského generála. V poslu se víc salutuje, je tu víc záběrů na americkou vlajku a zbožňování Spojených států je přímější. Já jsem opravdu viděl oba ty filmy, jeden z nich už dřív – občas mě takové věci zajímají řekněme ze sociologických důvodů. Při jejich sledování máte zhusta pocit, že ani gymnazista, a třeba student FAMU už vůbec ne, by nemohl sepsat tak uboze plačtivý a prvoplánový scénář. No, nic. Nikdo vás nenutí, abyste se dívali. Jenom mi přece připadá zajímavé, že v hlavním vysílacím čase se první kanál veřejnoprávní televize a komerční televize lišily snad jen tím, že film na jedničce byl ještě delší, pomalejší a hloupější.
