Omluva: dvakrát jsem svůj internetový sloupek nenapsala. Výmluva: festivalový deník v Karlových Varech i následná služební cesta byly fakt běh bez přestávky. To je objektivní. A taky se mi moc nechtělo (to je asi pravda). Tak vám musím napsat, na co jsem v souvislosti s tímhle sloupkem myslela v červenci nejvíc.
Ve Varech jsem si dost přála, aby mi kolegové říkali průšvihy před tím, než narostou do neukočírovatelných rozměrů. Třeba když se něco nestihne nebo tak. Oni tak činili a to bylo dobře, i když jsem se díky tomu občas rozčilovala nad něčím, nad čím rozčilovat se nebylo až tak nutné. Ovšem když se věci zprůhlední, můžou se řešit a dá se z nich vybruslit stokrát snáz, než když se zahrnou pod koberec a čeká se, jestli se na ně přijde nebo ne. Taky se pak člověk necítí jako malé dítě. V tohle pravidlo věřím velmi, velmi silně. Teoreticky.
Editorce téhle webové stránky jsem před odjezdem do Varů slíbila, že sloupky napíšu. Dokonce každý týden jeden. Vždyť se bude dít tolik věcí, které mě budou inspirovat… Věci se děly, ale já jsem prostě neměla potřebu se k nim vyjadřovat. Myslíte si, že jsem té slečně editorce z Varů zavolala a řekla jí, že sloupky nenapíšu, ať s nimi nepočítá? Ne. Částečně jsem na ně zapomněla, a když jsem si vzpomněla, čekala jsem hezky v ústraní, až situace vyhnije. Třeba až se mi ozve sama. Nebo až se to prostě nějak zaonačí, zaobalí, vyřeší. Samo. Nejlépe beze mě. Nejlépe úplně beze mě. Jestli jsem měla špatné svědomí? Měla. Ale ten telefon jsem stejně nezvedla. Přitom jsem si už stokrát říkala, že se do výmluv typu „domácí úkol mám, jen jsem si ho zapomněla doma“ už nenechám zatáhnout. Stejně se znovu a znovu nechávám. Tak mi napište, jestli jsem v téhle železné košili dětských let sama.
