nahoru

Kdo má teď nárok na státní ceny?

VLADIMÍR NOVOTNÝ 16. července 2003 • 07:00

Záhy po oddělení českých zemí a Slovenska se v Praze obnovila jedna z význačných meziválečných tradic: udělování státních cen za literaturu. Rozdíl byl především v tom, že v dobách T.G.M. se státní ceny udělovaly v různých třídách, samostatného ocenění se dostávalo literárním badatelům; po roce 1993 bylo vše seskupeno do jediné společné kategorie ...

Záhy po oddělení českých zemí a Slovenska se v Praze obnovila jedna z význačných meziválečných tradic: udělování státních cen za literaturu. Rozdíl byl především v tom, že v dobách T.G.M. se státní ceny udělovaly v různých třídách, samostatného ocenění se dostávalo literárním badatelům; po roce 1993 bylo vše seskupeno do jediné společné kategorie. Nejprve se důraz kladl na to, aby si vavříny odnesl autor knižní novinky, často se však stejně přihlíželo k umělcově významu pro českou literaturu a nejednou zazněl i nevyslovený požadavek nezbytné společenské satisfakce vůči spisovatelům, kteří po desetiletí nesměli publikovat. Také proto se brzy počáteční kritérium rozšířilo o možnost přihlédnout k celoživotní umělcově činnosti na poli krásného písemnictví: též proto se laureátem státní ceny za literaturu stal například Josef Škvorecký, který se v 90. letech věnuje spíše relaxační tvorbě.
Až do loňského roku o státní ceně rozhodovala komise složená z odborníků (a spisovatelů): zvažovala, co během uplynulého období vyšlo pozoruhodného a kdy by se mohlo přihlédnout i k umělcově významu pro vývoj české literatury (k němu se před třemi roky přihlédlo v případě básníka Karla Šiktance), jenže letos se podmínky změnily. Předloni se totiž veřejné mínění distancovalo od rozhodnutí poroty udělit státní cenu "neznámému" českobudějovickému prozaikovi Věroslavu Mertlovi (mistru psychologického vypravěčství) a loni zejména odborné kruhy zpochybnily populismus poroty, která přiřkla státní cenu Květě Legátové. Proto došlo ke změně, kterou můžeme pokládat za zajímavý pokus, u něhož se teprve v nejbližších letech ukáže, zda se osvědčí, zda na něho bude veřejnost reagovat s porozuměním - či nikoli. Rozhodlo se totiž, že tentokrát porota nebude vybírat podle svého gusta a úsudku skoro neomezeně (laureátem musí být žijící tvůrce a dílo musí být napsáno v českém jazyce), nýbrž bude posuzovat návrhy veřejnosti a její výběr bude limitován těmito návrhy. Čili kdyby nikdo, ani instituce, ani jedinec, nenavrhl, aby státní cenu získal - kupříkladu, uvádím tvůrce již ověnčené vavříny, mj. Emil Juliš, Karel Šiktanc, Josef Škvorecký, nemluvě o již zesnulém Ivanu Divišovi a Vladimíru Macurovi, nikdy z nich by se nedostal ani do tzv. širší nominace.
A to se týká i letošního okruhu kandidátů: sice se v něm octli mnozí reprezentativní tvůrci, ale mnozí jiní vůbec nefigurují na seznamu, z něhož lze vybírat. Zatím není čas ani jmenovat, ani naznačovat: jde nám o úskalí experimentu a o určitou zkušební dobu, než se model zavede. Viníky tohoto stavu jsou samozřejmě nikoli tvůrci experimentu, nýbrž ti, co mají právo přicházet s návrhy - tj. nakladatelství, média, vědci atp. Přitom rozhodně nejde o neznalost: nové situace šmahem využili mnozí (vesměs málo známí!) literáti k tomu, aby (což nové regule umožňují) navrhli na státní cenu sami sebe. Nebo vyzvali své blízké, přátele atp. Naštěstí nerozhoduje kvantita, to by mohly o státní ceně rozhodovat namátkou dvě třídy, které by se ve škole o přestávkách mezi vyučováním domluvily a poslaly fůru návrhů na jednoho spisovatele. Regule jsou liberální, nikoho nechtějí připravit o demokratickou šanci, a proto teoreticky připouštějí, že mohou dokonce i porotci navrhovat sama sebe nebo jeden druhého. To pochopitelně nepřipadá v úvahu, ministerstvo kultury nesestavuje porotu z lidí mravně pošetilých, na papíře však takové právo existuje.
Výsledek se nakonec nebude zvlášť lišit od minulých let: porota oddělí balast a průměr od umělecké kvality - a pak rozhodne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pozitivní je to, že nikdo nemůže namítat, že se rozhodovalo jen podle názoru několika lidí, negativní je to, že některými významnými jmény se porota nebude moci zabývat, i když by si to třeba moc přála!

VLADIMÍR NOVOTNÝ