Jeden čtenář mi v reakci na poslední lisperný sloupek napsal, že bych si měl odpočinout, že to začíná vypadat, jako bych si dělal ze čtenářů legraci. To je určitě důvod k zamyšlení. Nicméně věřte, že si z vás legraci nedělám. Občas se jenom snažím reprodukovat tu legraci kolem. Nebo spíš tragikomedii. No, posuďte sami. Na hradě skončila výstava českých korunovačních klenotů ...
Jeden čtenář mi v reakci na poslední lisperný sloupek napsal, že bych si měl odpočinout, že to začíná vypadat, jako bych si dělal ze čtenářů legraci. To je určitě důvod k zamyšlení. Nicméně věřte, že si z vás legraci nedělám. Občas se jenom snažím reprodukovat tu legraci kolem. Nebo spíš tragikomedii. No, posuďte sami.
Na hradě skončila výstava českých korunovačních klenotů. Lidé stáli ve frontě od ranních, i nočních hodin, aby mohli skvosty spatřit. Na mnohé se nedostalo. A dlouho zase nedostane.Výstava je totiž pořádána jen jednou za pět i více let. Při nějaké mimořádné příležitosti. Proč? (Technicky je podle odborníků stálá instalace řešitelná.)
No, když jsem pročítal ty důvody, měl jsem právě pocit, že si ze mě někdo dělá legraci. Tak například jsem se dočetl, že by to bylo proti nařízení Karla IV. Nebo, že by nám - nedej Bože - mohla naše státnost zevšednět. Že je dobré uchovávat kolem klenotů tajemný až pohádkový punc. A tohle neříkají nějací pobláznění členové klubu příznivců Karla IV a Josefa Dobrovského. Říká to ministr kultury, tvrdí to historici, vysoce postavení úředníci. A k tomu se v médiích rozehrává obraz posvátné úcty před korunou. Tak třeba MF Dnes citovala hradního průvodce Jaromíra Potůčka, který popisoval, jak jeden osmdesátiletý důchodce stál ve forntě celé hodiny o holích, jak před klenoty umlkali i mladí lidé a děti a že “málokdy jsme někoho museli třeba upozornit, že by si měl sundat kšiltovku. Lidé to dělali sami.”
Pozor, abychom si rozuměli: nemám nic proti dějinám, úctě k památkám a tradicím. Rozhodně nemám nic proti lidem, kteří považují pohled na korunovační klenoty za svátek. To je jejich věc. Ale nechápu tu frašku kolem. Nechápu, proč mi někdo tak soustředěně vnucuje, že bych měl kolem těch klenotů našlapovat s takovou posvátnou úctou, že bych si měl myslet, že je dnes pro nás závazné rozhodnutí nějakého středověkého panovníka, že bych měl mít pocit, že při pohledu na korunu mám oněměle žmoulat čepku v úžasem zpocených rukou.
To mi připomíná takové ty velké komunistické slavnosti, které měly odvádět pozornost lidí od všednodenní šedivosti. Delegáti do sjezdového paláce, banány do obchodů, manifestanti na Letnou, mávátka do rukou, silná slova o přátelství, výkonnosti, pevnosti, budoucnosti.
Dnes řešíme, jak důstojně a spokojeně obstát ve sjendocené Evropě, nerozplynout se, neztratit se. To je relevantní problém. Ale pomůže nám k tomu posvátný tanec kolem koruny? To je to, co nám dodá sílu? To je odrazový můstek pro vyřešení sporů o prezidentské dekrety? To nás zbaví uzavřenosti, xenofobie, ostychu, jazykové neznalosti…? To nám přinese peníze na opravy památek, které jsou neméně staré, neméně romantické, neméně dějinné, ale chátrají?
Ale třeba se mýlím. Třeba vůbec nedokážu dohlédnout tu hrůzu, ten děs, to makabrózní propadliště dějin, které by se nám rozevřely pod nohama, kdyby nám naše státnost zevšedněla.
