nahoru

Zdravý bílý heterosexuál

JANA DOLEŽALOVÁ 2. července 2003 • 07:00

Mám kamarádku, která skončila ve dvaadvaceti na vozíku. Mám kamarády černochy, asiaty, homosexuály a vlastním tričko s nápisem Levis, ve kterém skoro nikam nemůžu vyjít, protože na většinu lidí působí jako červený hadr na býka – normální člověk přece nenosí značkové triko, a když tak ne s tak viditelným nápisem ...

Mám kamarádku, která skončila ve dvaadvaceti na vozíku. Mám kamarády černochy, asiaty, homosexuály a vlastním tričko s nápisem Levis, ve kterém skoro nikam nemůžu vyjít, protože na většinu lidí působí jako červený hadr na býka – normální člověk přece nenosí značkové triko, a když tak ne s tak viditelným nápisem. Triko si nemusím oblékat. Asiat ale svoje šikmé oči nesvleče, černoch si nestáhne kůži, homosexuál se nebude po ulicích tahat s holkama a kamarádka neodloží vozík. Všichni chtějí být zdravými bílými heterosexuály vnímáni jako rovnocenní. Na kamarádku na vozíku jsem si vzpomněla, když hlavní večerní televizní zprávy odvysílaly příspěvek, kde postižení stávkovali před úřadem vlády, aby dostali peníze, které jinak jdou do ústavů. Informace to byla hutná, rychlá a vyčerpávající, ale kdybych takové lidi neznala, asi by mi nedošlo, o co opravdu jde. Tak už to se zprávami bývá. Věděla bych, že chtějí peníze. Vůbec bych ale nevnímala, že zdraví a produktivní sice vydělávají na slabší a bezmocné, což je naprosto v pořádku, jenže ti slabší a bezmocní jejich peníze často vůbec neuvidí. Systém totiž za peníze vystavěl ústavy, kde vydržuje zdravotní personál, a kam má většina postižených možnost odejít žít, aniž takovou péči opravdu potřebuje a chce. Kamarádka má naštěstí manžela a rodinu, kteří se o ni starají, takže nic takového nepřichází v úvahu. Žijí v bezbariérovém bytě, který si vybojovali. Ztěží přežívají, ale jsou doma. Pokud rodina a manžel situaci budou dál zvládat, kamarádka nikdy nebude ochotna dožívat v ústavu. Ostatně je jí pětadvacet. Představte si, že najednou dostanete umístěnku a čeká vás zbytek života v ústavu. Kdyby osaměla, nic jiného by jí nezbylo. Přitom by stačilo jen těch pár tisícovek, které na ni měsíčně v průměru připadají, aby se domluvila třeba s nějakou studentkou, která by jí byla ochotna poskytovat asistenční službu. Nebo by mohla platit svému muži, který jí asistenta dělá stejně, a mohli by žít o něco důstojněji, ne na hranici bídy. Ti postižení před úřadem vlády jenom chtěli rozhodovat o svém životě, což chce každý člověk. Narážejí však na zeď. Zdravý bílý heterosexuál si totiž ještě nedokáže sám sebe představit v jakékoliv jiné roli…

JANA DOLEŽALOVÁ