Zatímco se část veřejnosti právem ptá, co vyšlo zajímavého ke čtení, a zatímco se jiná část veřejnosti po ničem takovém neptá a nepídí, poněvadž čtení považuje za zbytečný luxus, obchází školstvím křížem krážem divé strašidlo. Stále početnější reformátoři mezi pedagogy českého jazyka a literatury volají po tom, aby se na školách oddělila výuka češtiny...
od vyučování minulého i současného písemnictví. Z literatury by se přestalo maturovat, a její výuka by byla nahrazena nebo nahrazována (kde by byl zájem) nepovinným předmětem s názvem literární výchova. Argumentuje se údajně nízkou kvalitou vyučování české či světové literatury v našich školských ústavech, kde se klade velký důraz na samé nesmyslné memorování.
Obecně vzato jsou jazyk a literatura spojité nádoby, jeden bez druhého v praxi nemůže existovat: literatura je vyvrcholením jazykových dovedností a vědomostí, a ty zase, dokonale zvládnuté a osvojené, směřují k tomu, aby spoluvytvářely nejen literární či umělecké a filosofické výpovědi, ale aby se podílely na tom, čemu se říká literární kultura. Odtrhnout tato siamská dvojčata od sebe znamená je obezživotňovat, byť by tento záměr byl doprovázen nejchvályhodnějšími úmysly. Stav jazykového i literárního myšlení by ustrnul, zapouzdřil by se sám v sobě, vytrácelo by vědomí souvislostí, sounáležitost jednoho s druhým. Navrhovaná reforma by vedla k oslabení společenského vědomí, a to u žáků i pedagogů. Není totiž možné oddělovat čtenářství a výklad textů od znalosti kulturních a historických tradic. Na rozdíl od některých jiných povinných maturitních předmětů právě literatura tyto požadavky na "kulturnost" národa splňuje - a požadavek aktivního čtenářství přirozeně přesahuje do takových oborů jako historie, estetika aj.
Pokud by došlo k rozdělení předmětu, česká literatura by se na školách záhy stala zakazovanou oázou, kde by se brojilo proti šíření kalné orwellovské novořeči. Odpůrci literatury, čeřící spodní vody společnosti, se hájí tvrzením, že její výuka na školách kulhá - ale pohříchu jen tam, kde se k ní přistupuje šablonovitě, kde převládá faktografie, kde je beletrie chápána jako nutné zlo nebo nekalý konkurent multimédií. A kde se učí podle prastarých učebnic nebo podle "četby na dlani". Kdo ví, jak to dopadne, připomeňme, že i Vančura, Hrabal a jiní propadali z češtiny! Zesnulý filosof Karel Kosík říkal, že existují tři typy rozumu, technický, morální a poetický, a že lidský rozum může existovat a projevovat se pouze v sepětí všech tří typů. Zpochybníme-li a zatlačíme-li rozum poetický, tedy de facto výuku literatury, dohromady se nic nestane. Jenom zblbneme.
