Na táčkách v Litvě

Malé národní literatury, k nimž ta česká bezpochyby patří (nikoli kvalitou, nýbrž kvantitou), se nemohou uzavírat do sebe a nestarat se, zda se o nich v cizině ví nebo nikoli. Nad tím se nedá mávnout rukou, zvláště když u nás stále častěji vznikají prefabrikované románky, které se odehrávají v podivném neutrálním prostředí, kde všichni mluví jak špatně čitelné bubliny z komiksů ...

a kde všichni lpí na značkovém prádle, poněvadž nic není na příběhu směrodatnější než právě tohle. Jenomže reklamními extravuřty v literatuře nikoho neupoutáme: v cizině se zajímají o to, v čem jsme jiní neboli zvláštní, nikoli o to, v čem se snažíme vypadat némlich stejně jako všichni ostatní. Tady by měla významnou roli plnit jak naše zahraniční kulturní střediska, tak i jednotlivé zastupitelské úřady, kde pak velice záleží na konkrétních lidech, zda mají vůbec chuť udělat něco smysluplného pro českou kulturu, či žel právě naopak.
Shodou okolností je to velice patrné kupříkladu v Pobaltí, kde je podstatný rozdíl mezi nepříliš velkou aktivitou v Estonsku a Lotyšsku a mezi naopak chvályhodnou situací v Litvě, tedy v Litevské republice, kde se čeští umělci objevují v rámci možností skoro pravidelně a stávají se tak vynikajícími vyslanci naší kultury (tudíž i celé republiky). Není to zanedbatelné: dřív nebo později se s Litvou sejdeme v Evropské unii a vzájemné kulturní kontakty poslouží třeba i lepší hospodářské a politické komunikaci. V nedávném období měl v litevské metropoli Vilniusu autorské čtení kupříkladu dramatik a prozaik Arnošt Goldflam, před několika málo dny se místního mezinárodního básnického festivalu za české země zúčastnil Lubor Kasal, který se podle vlastních slov ještě nikdy a nikde nesetkal s takovým zájmem o poezii jako právě v Litvě. Účinnou formou propagace národní kultury bývají i koncerty a samozřejmě též výstavy - a zrovna letos na jaře je v litevských městech, ve vnitrozemí i na pobřeží Baltu, postupně k vidění atraktivní putovní výstava Židovská literatura v českých zemích, představující dějinnou minulost i soudobé autory jako Arnošta Lustiga či Viktora Fischla.
To vše by pochopitelně nebylo myslitelné bez součinnosti a souladu zájmů takových institucí jako našeho ministerstva kultury a naší ambasády ve Vilniusu, jíž nyní stojí v čele Petr Voznica a kde má kulturní činnost na starosti Janina Balsiene, zanícená propagátorka naší moderní kultury. Jestliže se však v Litvě česká literatura propaguje, pokud tam vychází Hrabal či v Čechách dosud nevydané (!!) Kunderovy romány, my o litevské literární současnosti nevíme skoro nic, nepočítáme-li knihy rusky píšícího Grigorije Kanoviče. Co počít? Momentálně se aspoň spokojit úlevným konstatováním, že naši Litevci nám rozumějí...