Michal Hvorecký konečně napsal román a my si ho můžeme přečíst. Pokud nevíte, kdo to je, pak vězte, že kdyby Michal Hvorecký neexistoval, museli by si ho „českoslovenští“ přátelé moderní literatury vymyslet. Jeho první povídková sbírka Silný pocit čistoty působila dojmem blesku z čistého nebe....
Michal Hvorecký konečně napsal román a my si ho můžeme přečíst. Pokud nevíte, kdo to je, pak vězte, že kdyby Michal Hvorecký neexistoval, museli by si ho „českoslovenští“ přátelé moderní literatury vymyslet. Jeho první povídková sbírka Silný pocit čistoty působila dojmem blesku z čistého nebe. Ještě nikdo v Evropě nedokázal napsat tak silné a čisté sci-fi povídky s přesahem do kyberpunku. Hvorecký se však u „špinavé“ image rebelů nezastavil. V druhé sbírce Lovci a sberači sice ponechal sci-fi kulisy, ale začal se zabývat tím, co jako sci-fi přijde starší generaci, která nezažila a nezažívá kulturu toho, čemu se říká klubová generace. A klubová generace, popkultura či kultura časopisů a prázdnoty je tématem, které Hvorecký rozebírá i ve svém prvním románu Posledný hit.
Příběh super slavného Dje, který se stal členem ještě slavnějšího boybandu, aby byl unesen partou techno idealistů, kteří ho chtějí zneužít v ideologicky zaměřené reklamní kampani je, jak už jsme na to u Hvoreckého zvyklí, velmi důvěryhodně vystavěn. Pro jeho autora je typická skvělá znalost kulturního průmyslu – popkultury a to ve všech jejích audiovizuálních formách. Přitom svou znalost nevystavuje jen na odiv, ale nechává pro poučené čtenáře třešničku na dortu, která jim dá zažít pocit, že jsou stejně chytří jako autor. Nejsou, ale díky těmto momentům můžeme v klidu říkat Hvoreckého románu literatura. Ne však jen díky nim.
I ženský typ je tu přesně tím, čím by měla být femme fatale na začátku třetího tisíciletí (a ehm... po několikátém konci světa). Hvorecký v jednom rozhovoru tento typ charakterizuje jako „Ulrike Meinhofová beze zbraně“. Prostě, v románu najdete desítky drobných momentů, u nichž vám srdce zaplesá.
Ale Hvoreckého inteligence, znalosti a sečtělost jsou zároveň jeho slabostí. Už od začátku Posledného hitu je jasné, že svět, který jeho autor buduje, je tak trochu iluzorní a plytký, stejně jako svět budovaný skutečnými marketingovými odděleními a podobně nestabilní jako „hluboké emoce“ tryskající z raverů užívajících MDMA (do té doby, dokud si nevypráskají všechen serotonin na deset let dopředu). Proč by ne, je to přece komentář k tomuto světu. Ale plochost, povrchnost, marnost či stupiditu tu nikdy nenabude ballardovsky hrozivých rozměrů ani ruckerovského zlomyslného humoru.
Jsou tu skvělé myšlenky, jako třeba ta, že značkové zboží je nový holocaust, protože loga na oblečení přesně označují svoje nositele. Ale nejsou pospojovány do skutečně dechberoucího tepajícího rytmu, jak by si zasloužily. Na skutečně poslední (a největší) hit Michala Hvoreckého si tedy podle všeho ještě počkáme. Jeho první román je pouze prvním zářezem v Top Ten.
