Legendární román Jamese Joyce Odysseus se odehrává v průběhu dvaceti čtyř hodin, tj. od jitra 16. června až do ranních hodin dne následujícího - a tento den D světového písemnictví bývá tradičně slaven jako svátek spisovatelovy knihy, ale literatury vůbec. Jenže také v české próze 20. století bychom našli prózu, která má podobný kultovní rozměr, třebaže je úplně jiná než Odysseus: totiž Vančurovo Rozmarné léto.
Kdo nevěří, ať se běží podívat do autorova textu, a v něm zjistí, že tento přepůvabný "humoristický román" (jak své dílko prozaik pojmenoval jen zpočátku, ale ve druhém vydání knížky za autorova života už od tohoto podtitulu upustil) se odehrává na začátku "velikolepého měsíce června", kdy, jak praví umělec, sem tam je máj a z býčků jsou voli. A nejde jen o libovolný začátek letního měsíce, nýbrž zcela přesně o "prvou neděli červnovou" a pátráme-li po hodině, je to stejně jako u Joyce "hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí stůj co stůj".
Samozřejmě vyslídí, neboť i v letních měsících žijeme v čase a osmá hodina je vždy v osm, přizvukujeme-li Vančurovi. Děj Rozmarného léta se jistěže neomezuje na pouhých čtyřiadvacet hodin, nýbrž trvá ještě několikero večerů a dní, nicméně: proč by se právě "prvá neděle červnová" nemohla stát v blízké budoucnosti svátkem české literatury? Koneckonců je v této novelce, knižně od svého vzniku v listopadu 1926 vydané již nejméně jedenáctkrát, obsaženo téměř všechno, co naši komorní literární tvorbu odlišuje od světové epiky. Na rozdíl od Joyceova Odyssea, kde jde o svět lidí jako celek a kde jde o všechno, se v Rozmarném létě zdánlivě neděje vůbec nic a pár kuriózních postaviček nic světoborného neřeší, přesto je však v příběhu červnových dní ztělesněna celá životní filosofie jedné malé země, jednoho středoevropského prostoru, ale i hierarchie našich životních pravd ("třebas nemá kanalizace, je to přece město bodré a počestné"). Vládne v nich skepse, nadobyčejně se tu ctí drobné společenské rituály, tlachání je zde věcí nanejvýš kultovní, navíc zastírající všechno, co mají mluvčí na mysli. A jazyk? Spanilý Vančurův jazyk? Ten je starožitně vzletný a přitom umně neohrabaný, ale ve srovnání s ním Joyceovy postavy nesvedou ani kloudně promluvit.
A tak se v Čechách může stát, a také se tak děje, že hrstka milovníků české literatury se každé prvé červnové neděle schází nad Vančurovou knížkou a celou si ji přečtou nahlas, neboť jednak si to zaslouží, jednak to patří k létu, jednak jedině při čtení vyniknou všechny kvality daného spisovatelova dílka. Literární den Vančurův by jednou mohl vytlačit všechny ostatní literární sešlosti - a třeba i státní ceny za literaturu by se mohly udělovat vždy na prvou neděli červnovou (nebo hned po ní), nikoli na 28. října. Někdy totiž, řečeno se spisovatelem, bývá čas na nesmysly. A ty literární jsou aspoň svůdné, krásné a nestárnoucí.
